LaRhette

Probouzím se skoro k obědu. V peněžence mám posledních třicet dva korun a v mobilu spoustu fotek s Godzillou. Ano, potkala jsem na ji na festivalu. Byla malá a plastová, zatančila si asi s polovinou stanu a vypila nám gin s tonikem. I když, za tuto informaci stoprocentně neručím.
Poslední večer má značku loučení. Dosadí zbývající dílky mozaiky zvané KVIFF 2014. Právě proto také oblékám černý pohřební, ale zároveň slavnostní oděv. Má spoustu volánků, které připomínají žábry. Jsem vlastně tak trochu úhoř.
Slavnostní zahájení začíná už v šest večer ve Velkém sálu Thermalu. Na koberci zakopávám o cizí, extrémně dlouhé róby. S agenty se fotíme s prasátky. Kvi kvi. Vstupujeme na předložení kartičky pro fotografy, ale mám s sebou jenom telefon, takže fotím profesionální skvrny. Budu moct říkat: "Tak a tahle skvrna, to je Marek Eben. Moc milá a sofistikovaná skvrna s příjemným hlasem."
Zničehonic začíná hrát písnička, která se zakončením evidentně nesouvisí, okořeněná smíchem z odborného publika. Viktor Tauš je tím kořením.
Letošní úvodní číslo vypadá jako pocta Zpívání v dešti, bez toho zpívání. Déšť a ženy ve spodním prádle, aby to mělo říz. Zatímco tyto ženy se vyloženě projíždějí po pódiu, Eben vyhlašuje vítěze a uvádí "předavače" cen. Pomalu zjišťuji, že jsem neviděla asi žádný vítězný snímek, kromě amerického jazzového Až na dno a krátkometrážního dokumentu Princezna. Mám z toho takovou nepatrnou rebelantskou radost. Doženu na festivalových ozvěnách.
Přemýšlím, jak to ti tvůrci/kyně myslí, když při děkovačce prohlašují, že je to nekrásnější den v jejich životě. Ano, vyhrát tu kouzelnou křišťálovou věc je doslova pecka, ale dál to pak tedy takhle nejsou moc nadějné vize. Pozitivním objevem každopádně je, že cena nemusí fungovat pouze jako těžítko, ale i jako předmět širokého využití, prakticky použitelný v životně důležitých chvílích. Zároveň smrtelná zbraň. Asi není úplně dobrý nápad zaseknout se u toho, že jsem už zažil/a nejkrásnější den svého života. A třeba dál točit, mít se líp a líp a občas si vzpomenout, že mám dost pěkné multifunkční těžítko. 

Film Divoké historky zakončuje festival, zahajuje ale divokou noc. V podstatě se jedná taky o dost divoké dny hlavních hrdinů. Závěrečná svatební historka by se klidně mohla odehrávat v Puppu, kam jedeme autobusem. Na autobuse je zepředu napsáno MFF zájezd a objíždí snad celé Vary - vyhlídková jízda. A pak už jen křišťál nad hlavou. Mám naráz pocit, jako bych se ocitla v Dolanově Laurence Anyways. Plus spousta noků, masových kuliček, vaflí, klobás, lívanců, zmlsanců. Taková malá noční pohádka. Pohřební. Jak říkal Marek Eben, nedožitých padesát let. 3. července následujícího roku proběhne zmrtvýchvstání. Kulaté narozeniny. To abych si pořídila veselou barevnou róbu.

Probouzím se a v peněžence mám dvě koruny. Bageterie má zavřeno. Balím i černou róbu s flekem od čokoládové zmrzliny (kvi kvi). Nejsmutnější den začátku prázdnin.