Red John

Nový rok je sice již ve dvou třetinách, přesto pořád cítím určitou potřebu se zamyslet a vypořádat s tím předchozím optikou filmového diváka, a stále v tom spatřuji smysl. Na bilancování čehokoliv není, řekl bych, nikdy pozdě. Nyní mám konečně čas sepsat pár poznámek, co mnou loni rezonovalo ve světě pohyblivých obrázků.

Je jisté, že rok 2020 byl krajně neobyčejný a náročný snad pro každého. Svět filmu globální pandemie zasáhla citelně, přesto zde byl určitý rozpor. Na jedné straně ze dne na den zmrazený filmový průmysl a uzavřená kina, na straně druhé skokový nárůst streamů a internetové tvorby, nové distribuční modely a více času na sledování všeho možného. Trudná, přesto nesmírně fascinující zkušenost z pohledu studia tržeb, distribuce a dalších vnitřních mechanik zákulisí filmové výroby, jejíž vývoj a dopady bude velice zajímavé sledovat v dalších měsících a letech.

Pro mě to ale byl rok, kdy jsem pro nadbytek práce viděl nejméně filmů za poslední léta. To sice nezní moc povzbudivě, ale když si uvědomím, že poprvé v životě jsem strávil více času nad vlastní tvorbou než sledováním cizí, nepůsobí to už tak marně.

Karanténní domácí posedávání ale i přes dostatek povinností alespoň přálo sledování seriálů. A snad i zásluhou uzavřených sálů, zrušených festivalů a odložených premiér jsem došel k uvědomení si, že někdy hraje roli i to, s kým se na filmy díváme či kde je vidíme. Neroním teď slzy dojetí nad tím, jakou moc a sílu má kolektivní kinozážitek, o nějž jsme na nějakou dobu přišli (Edgar Wright to v nedávném čísle Empire Magazine popsal lépe a dostatečně výstižně za mě), ale spíše se zamýšlím nad tím, že někdy není filmovým zážitkem jen snímek samotný, ale i příležitost, při níž ho zhlédneme, místo, kde ho vidíme, společnost, v níž jsme.

I přes menší počet přírůstků do mé sbírky viděných titulů i loňský rok přinesl několik takových skutečných filmových zážitků. Nové i starší filmy, někdy silné samy o sobě, jindy přiživené příležitostí a někdy obojí dohromady. Zde jsou.

1) Modrý samet (1986, r. David Lynch)

Překonal jsem poněkud iracionální odpor, který jsem vůči svébytnému režisérskému podivínovi dosud pociťoval, a odměnou mi byl strhující, znepokojivý a přesto krásný a vlastně konvenční romantický příběh obalený do děsivé aureoly šílenství. Báječné zakončení báječného Noir Film Festivalu.

2) Králíček Jojo (2019, r. Taika Waititi)

Ačkoliv si stále myslím, že Waititiho ranější novozélandská tvorba vypovídá více o jeho talentu i našem světě, jeho poslední film je vypravěčským vrcholem jeho dosavadní kariéry a výjimečně zdařilým mixem humoru i dojetí – a nejspíš budoucí diváckou trvalkou. Ani nevím, kdy mi udělení Oscara, zde za adaptovaný scénář, naposledy přineslo takové uspokojení.

3) Kdo by se odvážil zabít dítě? (1976, Narciso Ibáñez Serrador)

Je vždy příjemné, když má člověk od jistého filmu nějaká očekávání a dostane něco víc. Zapadlý španělský klenot je hutným hororem s výbornou atmosférou a zajímavou premisou, jíž bezezbytku vytěžuje a ještě mimoděk zvládá být ironický. Podobně jako Texaský masakr jde o pod maskou „nízkého“ žánru schovaný společensky kousavý film, v němž se snad odráží něco z evropského modernismu sedmdesátých let. Skvělá halloweenská podívaná.

 

A dále, bez pořadí, ale na čestných pozicích:

And Soon the Darkness (1970, r. Robert Fuest)

Ďábel (2020, r. Antonio Campos)

Na nože (2019, r. Rian Johnson)

Neviditelný (2020, r. Leigh Whannell)

Oči bez tváře (1960, r. Georges Franju)

Parazit (2019, r. Pong Džun-Ho)

Yesterday (2019, r. Danny Boyle)

 

Český film roku:

Šarlatán (2020, r. Agniezska Holland)

 

Zklamání roku:

Tenet (2020, r. Christopher Nolan)

 

Jelikož jsem se po nějaké době zase více věnoval i seriálové tvorbě, sluší se vytvořit i malý samostatný žebříček toho, co mě loni nejvíce dostalo na poli televize a streamů.

1) Volejte Saulovi – 5. sezóna (2020, tvůrce Vince Gilligan)

Jsem až zoufalý, jak se mi s každou další sezónou čím dál méně dostává slov, která by adekvátně popsala, jaký diamant se ze stále nedoceněného spin-offu Perníkového táty brousí. Pomalá transformace Jimmyho v Saula (a nenápadně bouřlivé osudy dalších postav) možná nemá takový dramatický spád jako mateřský seriál, i v civilnějších momentech je však naprosto hypnotizující ukázkou dokonalé filmařiny. A jako bonus je každý záběr stále mistrovským výtvarným dílem.

2) Flight of the Conchords – 1. sezóna (2007, tvůrci James Bobin, Jemaine Clement, Bret McKenzie)

Na začátku jsem byl při sledování téměř netečný, doplňoval si filmové vzdělání, nad vtipy se maximálně pousmál a nad absurdními hudebními čísly kroutil hlavou. Na konci (řady i celého seriálu) jsem se za břicho popadal, žasl a přál si, aby to nikdy neskončilo. Neuchopitelně trapný, přesto chytrý humor v precizním timingu jedinečného ústředního dua a obdobně bizarní muzikální vložky, které pod tupými texty skrývají překvapivě mnoho emocí (a někdy jsou jednoduše geniální).

3) Co děláme v temnotách – 2. sezóna (2020, tvůrce Jemaine Clement)

Jemaine Clement podruhé. S koncem první řady byly mé obavy, že seriálové Temnoty budou slabým odvarem původního filmu, zažehnány. Hned s úvodem druhé série jsem se pak musel tvůrci v duchu vyloženě omluvit. Ze seriálových upírů se stala zběsilá komediální jízda, překypující nápady, absurdním, ale chytrým humorem a hláškami, jejíž kulometné tempo vydrželo skoro až do finále série.

4) Agenti S. H. I. E. L. D. – 7. sezóna (2020, tvůrci Maurissa Tancharoen, Jed Whedon, Joss Whedon) 

Agenti statečně přežili všechny otřesy, divácké i strukturální, a za úsvitu nových seriálů filmové divize Marvelu dospěli do finále. Tvůrci dovedli z ignorace širším fikčním světem udělat přednost a vytvořili svébytný produkt, který si hraje na svém vlastním písečku, ale fikaně v pozadí stále funguje jako velký hráč. Pokud byl agent Coulson lepidlem Avengers, Agenti až do konce zůstali lepidlem celého MCU. Poslední sezóna je hravou fanouškovskou záležitostí, která cestuje časem, uzavírá volné konce a ždíme emoce ostošest.