Lollirot

Ne, tohle není život, o němž pěly

naděje v představ žhavé orgii.

Čekal jsem vášně, jež by sopkou vřely,

a vysílení, která zabíjí.

 

Mdlobu a hnus mně láska vstřikla do žil,

lítost, již marně ironizuju.

Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil

v svých předrážděných snech, teď lituju.

 

Se srdcí závoj nekles pod mou rukou,

jen sarkasmy se v slovech zablýskly.

Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou,

před cynismem se do tmy přitiskly.

 

Namísto vzdoru ohněm planoucího

a zvonů v bázni hřmících na poplach

viděl jsem skleslost davu stupidního

žvýkajícího novinářský tlach.

 

Z divadel dvorních nuda vyhnala mne,

z promenád žebrající mrzáci.

Z šansonet laxních bída řvala na mne

a z grimas duše, která krvácí.

 

Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela,

a v něžnou přízeň duší citlivých,

čekal jsem vzpurná, vzdorovitá čela

a bujných retů rozpustilý smích.

 

Naděje lhavé duši otrávily

a zoufalství se vrhlo na sousto.

Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly

a již se zříci ho přec nejsou s to.

 

Mé srdce divě životu se rouhá,

mé srdce divě život miluje.

Přes mrtvoly snů bolestná má touha

za novou fikcí v běh mne bičuje.

 

F. Gellner