KlonyIlony

Velmi bychom se mýlili, kdybychom myslili, že stačí, nejsme-li sami osobními. Neboť tím, že dokážeme odpůrci docela klidně, že nemá pravdu a že tedy nesprávně usuzuje a myslí, což bývá u každého dialektického vítězství, roztrpčíme ho více, než nějakým hrubým, urážlivým výrokem. Proč? Poněvadž, jak praví Hobbes, de Cive, Cap. 1: Omnis animi voluptas omnisque alacritas in eo sita est, quod quis habeat, quibuiscum conferens se, possit magnifice sentire de se ipso. [Všechna rozkoš a veselí mysli spočívá v tom, abychom měli někoho, ke komu se přirovnávajíce, bychom něco našli, čím bychom se honosili (Hobbes, Delive, I. 5. př. J. Krále)] — O nic člověk tak nepečuje jako o uspokojení své ješitnosti, ja žádná rána tak nebolí, jako ta, jež je zasazena marnivosti (odtud pocházejí rčení, jako: »Čest nad život« atd.). Toto uspokojení ješitnosti vzniká hlavně z přirovnání sebe k druhým, a to z přirovnání v každém ohledu, avšak především v ohledu duševních sil. A to se právě děje effective [skutečně, pravdivě, účinně] a velmi silně v diskusi. Odtud roztrpčenost poraženého, ač se mu nestala křivda, a odtud i jeho uchopení se posledního prostředku, tohoto posledního uskoku, jemuž však s druhé strany nelze ujiti s pouhou zdvořilostí. Přece však veliká chladnokrevnost vypomůže i zde, a sice, odpovídáme-li klidně, jakmile odpůrce se stává osobním: »To nepatří k věci,« a hned se zase vrátíme k věci a pokračujeme mu zde dokazovali jeho nepravdu, nedbajíce jeho urážek, tedy stejně, jak praví Themistokles Eurybiadovi: παταξον μεν, ακουσον δε [čti pátakson mén, ákuson dé: Udeř, avšak poslechni! Plutarchos, Životopisy VII. kap. 11, ř. 15—16, vyd. Weidmann-Haupt-Sauppe.)]. Avšak není to každému dáno.

Proto jediným bezpečným protipravidlem jest ono, jež uvádí již Aristoteles v poslední kapitole Topica: Nediskutovati s prvním nejlepším, nýbrž jedině s těmi, jež známe a o nichž víme, že mají dosti rozumu, aby netvrdili něco přímo absurdního, a pak, aby proto nemusili býti zahanbeni; a také, aby se mohlo diskutovati důvody, nikoliv silnými slovy, a aby se důvodům naslouchalo a vcházelo se na ně; a konečně, aby si cenili pravdy, aby rádi vyslechli dobré důvody, třebas z úst odpůrcových, a aby byli dosti spravedliví a mohli snésti, zůstanou li v neprávu, když pravda je u druhé strany. Z toho plyne, že ze 100 sotva jeden jest hoden, abychom s ním diskutovali. Ostatní nechme mluviti, co jim libo, neboť desipere est iuris gentium [jest právem národů ztratiti rozum], a pamatujme, co praví Voltaire: La paix vaut encore mieux que la vérité [klid platí víc ještě než pravda], a arabské přísloví: »Na stromu mlčení visí jeho ovoce, mír.« Diskuse je ovšem často vzájemně prospěšná jakožto prostředek k vytříbení hlav, k opravě vlastních myšlenek a také k tvoření nových názorů. Avšak oba diskutující musí si býti co do vzdělání a ducha prostředně rovni. Nedostává-li se jednomu prvého, nerozumí všemu, není au niveau [na úrovni]. Nedostává-li se mu druhého, svede ho tím způsobená hořkost k nepoctivosti a k žaludům a konečně i k hrubosti.