forsythia

Ve filmu se jednalo o ztrátu panenství, to se mě už v mých skoročtyřiceti letech úplně netýká. Ale jsou životní zkušenosti, které se s tím možná dají srovnávat. Truchlím. Truchlím pro ztrátu kousku sebe sama. Když člověk něco obětuje, dělává to pro něco lepšího, většího, pro něco, pro co se obětovat vyplatí. Do prázdných rukou obětujícího se snese požehnání. Někdy taky ne, pravda. Bohové jsou nevyzpytatelní, vyžadují a mnohdy zároveň zadržují. Život sám je takový, a proto jsou jeho atributy připisovány božstvům. Ale vědomá oběť bývá zkrátka pro něco. Nemyslím teď zdaleka jen na rituály, myslím na běžný život. Něčeho chci dosáhnout a něco obětuji svému cíli. Něco chci získat a pro větší zisk obětuji něco menšího. Nebo zkrátka v tu chvíli se něco jeví jako hodnotnější. Někdy se ale zdá, že člověk musí obětovat, aniž by cokoli získal. Snad jedině poučení v lepším případě. A oběti bývají často i zcela zbytečné. Jenže vrátit se to nedá. Okolí vás chlácholí řečmi o lepší budoucnosti, ale zvenčí je to vždycky jiné než zevnitř. Ztratit a nemít co získat. To je na hlavu. A přece si někdy neumíme pomoci, nebo aspoň já to neumím :(

 

Jak si tak ty různé aspekty oběti přemílám v myšlenkách, napadlo mě, že jsem jeden důležitý aspekt vlastně vůbec nezmínila. A to je oběť, kterou se odvracejí pohromy. Jak v obětech rituálních, tak v těch obyčejných, praktických, je to docela časté. Něco obětuji, aby se něco nestalo. V prvním případě se předvídání katastrofy může dít na základě věštby, zlých znamení, předtuchy. V druhém spíš na základě zkušeností a pozorování, kam se vlastně náš život ubírá. Něčeho se vzdám, abych uchránila sebe nebo své blízké třeba před špatnými následky svého jednání. Problém u tohoto druhu oběti je, že se nikdy nedozvím, co by bylo, kdyby... 

 

Psala jsem v komentáři k filmu 5 centimetrů za sekundu, že člověk si může tisíckrát říkat, kdyby... a pak bude jen trpce vzpomínat na chvíle, kdy mohl říct něco, co neřekl, kdy mohl udělat něco, co neudělal. A i kdyby to řekl a udělal, stejně bude jednou snít o tom, co možná neměl nebo měl kdysi říct nebo udělat. 

 

Kdysi jsem četla Bibli a jejímu obsahu jsem věřila, nebo lépe řečeno snažila se věřit. Až jsem se dostala do bodu, kdy mě rozpor mezi tím, co tam stálo a jak to bylo interpretováno, a mými zkušenostmi donutil tuto víru odložit. Byla to taky svým způsobem oběť, protože jsem díky tomu přišla o pár přátel (ovšem jací jsou to přátelé, kteří jsou ochotni se s vámi přátelit jen tehdy, když budete věřit stejným ideálům jako oni). Je však  v Bibli jedna pasáž, a to kniha s názvem Kazatel. Je to její nejskeptičtější část a její hodnota tkví v tom, že jde o čisté pozorování života téměř bez náboženských frází. Ona by nemohla být součástí Bible, kdyby tam nějaké to východisko v podobě víry nebylo zmíněno. Ale jinak myslím, že stojí za přečtení i pro člověka nevěřícího a nenáboženského. Je to kniha o marnosti a z ní pochází často citovaná fráze "marnost nad marnost, všechno je marnost." 

 

Nechtěla bych se jednou dívat zpátky na svůj život a litovat svých rozhodnutí, svých obětí. Zjistit, že byly marné. Jenže do budoucnosti nikdo nevidí a člověk se vždycky musí rozhodovat podle toho, jaké karty má zrovna v rukou. A žolíky a esa to nebývají. Trochu optimismu by to chtělo. Nemáte na něj recept?