altaica

Milí přátelé,                

    po několika měsících, kdy bylo nutné některé zážitky nechat vychladnout, protože reakce na blog byly od vychvalujících až po vysloveně výhružné, se opět vracím k popisu zážitků z JV Asie a Thajska  obzvláště. Onehdá mě Saa vyburcovala z příjemného polospánku, který mi navodilo praktické nicnedělání společně s mým přítelem J.Walkerem.  Obvykle v rámci zachování duševní hygieny se vyhýbám jako čert kříži programům, na nichž ona pravidelně ulítává. Dokáže ji totiž rozzuřit moje schopnost tlumočit do angličtiny dialogy z debilních nekonečných thajských telenovel a to bez toho, že bych uměl thajsky, nebo i jen viděl na obrazovku. Nápadně to připomíná seriál Esmeralda. Znám 2 vášnivé příznivce tohoto seriálu, prvním byla moje babka, v té době asi 75tiletá. Tehdy by se s ní ještě dalo rozumně promluvit a zeptat na na historii rodiny atd. Jenže to nešlo. Běžela Esmeralda a pokud byla přestávka měla nutkavou potřebu mi vyprávět předchozích 100 pomatených dílů. Pár jsem jich s ní přetrpěl. Hlavní hrdinka nebyla jen slepá, ale hlavně tupá. Druhý člověk byl cigošský recidivista (zrovna na pár dnů na svobodě - popis potetované hovado, IQ nula, Rh plus) - čuměl jsem s otevřenou mordou, když vyprávěl v hospodě, že se mohli v lapáku přizabít kvůli místům u televize a seřezali jak psa kohokoliv, kdo by rušil při sledování, nebo měl tu drzost to komentovat. To by udělal jen jednou a pak by nejspíš dost dlouho jen mumlal a huhlal. Co v cikánovo mozku nezničil chlast a drogy, případně genetická dispozice, to dodělal tento seriál. U babky mám vážné podezření, že na její progresivní stařecké demenci měla Esmeralda a jí podobná díla lví podíl!!! Na to se prostě bez následků koukat nedá. Miliony mozkových buněk spáchají dobrovolné harakiri, aby u toho nemusely být.   

     Zatímco, když běží její oblíbené seriály vyvíjí Saa enormní snahu se zbavit mé přítomnosti v místnosti, kde je hodlá s pootevřenou tlamou hltat své oblíbené SS (čti sračkoidní story), tentokrát jsem byl vyzván ať rychle přiběhnu, že se mi to bude líbit. Z mnoha důvodů jsem přistupoval k televizi s krajní nedůvěrou, asi jako Žid, co jde na pozdní obřízku a v inkriminovaném místě  nenajde chirurga a rabína, ale Mexikánce s mačetou.  Pro tentokrát však Saa mile překvapila svým odhadem mého tv vkusu.  Pořad byl koncipovaný ve velkém stylu asi jako u nás “Superstar” a tématicky zaměřen na vaření.  Světel a blikátek jak na Silvestrovské show z Barrandova, v porotě místní celebrity, a na piedestalech 3 bohové kuchyně s přísným výrazem kasty nedoknutelných. Až sem to byla standardní pitomost hodná TV Nova. Grády tomu dodal chlápek, co si jako laskominu pro porotu vybral ukuchtění kobry. Vzhledem k tomu, že byla naštěstí po smrti pravděpodobně dlouho před natáčením, tak ubyly dramatické okamžiky jejího lovu i popravy. Podle velikosti bych to odhadoval na dospělého jedince místního druhu kobry monoklové (pro znalce Naja kaouthia), teoreticky by to mohla být i  indočínská plivající kobra (Naja siamensis), ale když visí na háku jak špagát, tak je druhové rozlišení i pro amatérského herpetologa jako jsem já poměrně složitou záležitostí. Takže postup – vezmeme středně vzrostlou kobru, z důvodů vlastní bezpečnosti doporučuji mrtvý exemplář, ale pokud máte rádi adrenalin a hadí maso čerstvé, můžete si ji ulovit a šmiknout před zpracováním sami. Had se asi v první třetině těla přiváže provazem do výšky vaší hlavy, aby šel pohodlně stáhnout. Ta třetina těla mi připadala jako absurdní plýtvání kobřím masem, protože tak daleko jedové žlázy nesahají ani omylem a 10% by bylo až až. Ale buď tu mají kober dost, nebo je tam jiná kvalita masa – čert ví. Saa tvrdila, že si občas kobru na vesnici dávaj, ale ne moc často, protože by se otrávili. Zatracené pověry. Ale zpátky na plac. Maník kudlou obkroužil tělo hada kus pod provazem a následně rozříznul podél celého těla. K mému úžasu nikoli uprostřed břicha, ale spíš trochu na boku. Jedním rychlým škubnutím ji stáhnul z kůže až vnitřnosti pleskly o  zem. Další plýtvání – hadí žluč je považována v Číně za výsostnou lahůdku a těžce se platí. Thajská populace je téměř z jedné třetiny čínská, takže tento postup jsem opět až tak moc nechápal. Následně ufiknul staženou část plaza a šup ke sporákům a pultu na vaření před porotou. Některé slečny v porotě byly evidentně skleníkové orchideje, protože na to čuměly stejně fascinovaně, jako já.  Čekal jsem, že ji upeče, povaří, nebo osmahne s trochou koření, aby porota věděla jak chutná kobra a sám jsem byl zvědavý jak se správně porcuje a jak při jídle vyndávat kosti. Byl jsem hrubě zklamán. Ano, jsem cizinec. Ano, hada jsem nikdy (na rozdíl třeba od krokodýla) nejedl a ani nevařil. Přes to všechno mi jeho následující postup připadal jako čiré barbarství a znehodnocení exotického okamžiku. Chudák kobra. Poprvé v televizi a v hlavním vysílacím čase.  Namísto třeba  v National Geographic nebo alespoň Animal Planet s hrdě roztáhnutou a respekt budící kápí a varovným syčením, je tu nahatá a jen torzo v pořadu o talentovaných kuchtících. No nic. Adept kulinářské soutěže čapnul dva brutálně nabroušené sekáčky na maso a začal tu hadici rytmicky a rychlostí blesku zpracovávat. Včetně kostí. Totálně. Vznikla z toho hromádka spíše jemně, než hrubě mletého masa. Srovnal bych to asi s tím, že by na zabijačku přišel řezník a čuníka kulometem rozstřílel na sr*čky a z té hromady masa by byly jen karbanátky a možná prejt. Thajec nerušeně pokračoval dál – sledoval jsem bedlivě, co to hází do hmoždíře velikosti menšího umyvadla, ale nepřišel jsem na jiné koření než x druhů různě zbarvených chilli papriček.  Nakonec to všechno smíchal dohromady. Můj střízlivý, no střízlivý, prostě můj nejlepší odhad byl, že to bylo v poměru 1 ku 10 (kobra k chilli) a vše řádně rozetřené mrsknul do pánve Wok, nebo jak se jí říká. Rychlý výsmah a servíroval porotě sběračkou ukydnuté cosi, co dozdobil snítkou blíže neidentifikovatelných bylinek a jedním jedovatě vypadajícím kvítkem.       Nevím jak zapůsobilo kobří maso na porotu, ale osobně si myslím, že kromě plamenů v držce po brutálním nákladu chilli neměli šanci cítit vůbec nic. Já bych po té dardě chilli papriček nejspíš volal chemiky, že někdo mi někdo vyservisoval na talíř zbytky jaderného odpadu a sliznice by posílaly stížnosti s kopiemi do EU, že slopu kyselinu sírovou. Jak v té dávce přírodní roztavené lávy mohl někdo rozeznat chuť kobřího masa nemám nejmenší šajn. A to jsme stále u pochutiny, kterou bych rád okoštoval, ale bez chilli. Porota ale musela být složená z konzumentů plechových hrdel, protože někteří z nich byli schopni i nadále komunikovat a zřejmě ocenili zručnost kuchtíka i grády chilli papriček a poslali jej do dalšího kola.     

     Chlapec stál před novým úkolem – vybrat si jednoho z nedoknutelných bohů kuchyně a společně uvařit něco dle zadání poroty. Přes veškeré úklony ze strany soutěžícího se oslovený kulinářský guru netvářil ani trochu nadšeně a oba dva sledovali příjezd stolu velikosti pitevního dvoulůžka. Lesklé monstrum z nerez oceli dorazilo před kamery a bylo přikryté poklopem velikosti menšího sarkofágu z Černobylu. Dramatická pauza, tuš a zákulisní jeřáb zvedá monstrózní víko. Guru i s asistentem dostali do očí  na pár vteřin nepřítomný výraz pilotů kamikadze těsně před startem. Jízlivé a zlomyslné pohledy porotců daly tušit, že se jedná asi o nevšední všivárnu ve stylu SOMNAMNÁ (adekvátní český výraz je asi “Dobře ti tak, nebo To máš za to!).  Ale možná jsem to tak viděl jen já, protože doprovodnému slovu jsem nerozuměl a vše jen odhadoval.     

     Pod poklopem se objevila hromada nadrobno nasekaného ledu a na něm neskutečně velké množství naprosto odporných ropuch. Nemám nic proti obojživelníkům a už vůbec ne proti žábám (žabí stehýnka už jsem také zkusil a vůbec to nebylo špatné) , ale tyto půl až dvoukilové exempláře vypadali opravdu všelijak, ale rozhodně ne chutně. Kuchaři se chutě dali do příprav a vypadalo to, že je budou dělat asi na 4 způsoby. Byla vidět výrazně větší zručnost a zkušenost u kuchařského mága, než u soutěžícího, jemuž tréma a respekt k autoritě evidentně svazovaly ruce. Vybavil se mi pořad, kde zoolog z bradavic, či různých boulí na některé ropuše vymačkával v rukavicích a s ochranným plexisklem před tváří bílou eklhaftní hmotu, která je jedovatá a domorodci ji používají k otravě šipek, kterými paralyzují při lovu opic své cíle. Z paměti jsem nevydoloval na kterém to bylo kontinentu a tajně doufal, že to nebyla Asie. Základní postup při zpracování ropuchy je následující: sekáčkem se oddělí hlava, následně se odříznou chodila a žába se stáhne. Pak už její korpus vypadá výrazně poživatelněji. Růžovo-bílé maso se všeho nejvíce připomíná svou bledostí kuřecí, či možná králičí. Samozřejmě je museli také vyvrhnout. Část ropuch putovala do hrnce – velká část Thajců ať vaří, co vaří, stejně jim z toho nakonec vyjde polévka a tady to byl evidentně i záměr.  Další způsoby byly zřejmě naložení do jakéhosi sosu a následné smažení a snad opět varianta rozemletí, či spíše rozsekání a zmixování s chilli. Nebudu lhát, protože jsem pořad nedokoukal. Samotné stahování z kůže ropuch bylo dost drsné na koukání a jejich vyvrhování už vysloveně humáč. Korunu tomu dal mladej kuchtík, když čapnul dvojité mřížky a stažené ropuchy bez pacek, ale nevyvrhnuté!! plesknul nad oheň a začal grilovat. Co vybublávalo otvorem po hlavě bylo už i na mne moc a s tváří nazelenalou tak, jako původní barva kůže této delikatesy jsem se odpotácel od televize. Výsledek byl negativní s pozitivním dopadem – tu noc jsem se opravdu, ale opravdu neodvážil šmejdit v ledničce, jestli tam nezbylo něco na zub.   

        Celý pořad jsem následně útržkovitě probíral s českým slovutným znalcem místních poměrů, který mou reakci komentoval slovy :”Zase ty pitomý předsudky.”  A poučil mě, že vnitřnosti patří v Thajsku k delikatesám (což se dá i odhadnout, protože třeba kuřecí játra, ledviny , srdce atd. jsou dražší nebo stejně drahé jako kuřecí řízky, u vepřového je rozdíl ještě větší).  Také se mě zeptal jestli už jsem jedl plněná kuřecí střívka, což je prý jedním z vrcholů místních dobrot. Jak plněná? Přesněji nevyprázdněná – takže na 2nd Road je jedna z nejdražších restaurací v Pattayi a k vyhlášeným lahůdkám patří grilovaná kuřecí střívka i s obsahem.  Představa, že bych si dal za hříšné peníze předprodukt slepičích hov*n mi zvedla kufr do výše a přiměla k tomu, že se vyhýbám nejen zmíněné restauraci, ale i 2nd Road jako celku. 

    SA VAT DÝ KCHÁP  

altaica

 

  PS 1/  Pro ty z Vás, kteří jste nebyli na mailing listu uvádím, že všechny story jsou na blogu : http://thajsko-pattaya.blog.cz/ a to včetně doprovodné fotodokumentace.     

2/  Další témata čekající na zpracování jsou – můj vlastní úlet, co dokáže kačena (pussy), Komodo ostrov draků – Bali ostrov zmrdů, plus pár historek o finském Vikingovi s kamennými vnitřnostmi, Saa a finanční negramotnost.....