sPaRk

And in the end the love you take is equal to the love you make.

there are many things that I would like to say to you but I don't know how

Somewhere in here I was born... ...and there I died. It was only a moment for you. You took no notice.

"Ve škole si o mně mysleli, že jsem přesně ten typ, co přijde na maturitní večírek s brokovnicí a všechny postřílí."
- Kurt Cobain

"Dokonce jsem se na nějakou dobu přestal zastavovat u okna v po­koji, abych se díval na světla hluboké, prozářené ulice. Je to jistý druh smrti, ztratit takto kontakt s městem."

To bolelo tak příšerně, že se to stalo téměř fyzické - myslím tím, že jsem skoro nemohl chodit, nemohl jsem spát, nemohl jsem skoro vůbec jíst. Nemohl jsem to potlačit. Ani to, že jsem pil jako duha, to nepřehlušilo. Těžká bolest a ztráta. Byl jsem den ze dne horší. Cítil jsem to ve svém srdci... přímo jsem cítil bolest v kostech. Prožíval jsem dny úplně jako automat. A to se změnilo v tichou zuřivost. A já jsem otevřel brány a pustil jsem ji ven.

A mohu také říci: dostal jsem vítr: mám rád své zelené záclony, rád se večer nadýchám vzduchu na svém balkoně, a nechtěl bych, aby se to měnilo, líbí se mi rozhorlovat se na kapitalismus a nechtěl bych, aby byl potlačen, protože bych neměl důvody k rozčilování, líbí se mi cítit se pohrdavým a samotářským, líbí se mi říkat ne, stále ne a bál bych se, aby se doopravdy nepokoušeli vybudovat svět, v němž by se dalo žít, protože by mně nezbývalo, než říkat ano a počínat si jako ostatní.

trochu pokory

This world will no longer concern you.

"Proč mě tak mučíte?" řekl s námahou. "My tě přece nemučíme," řekla dívka, "chceš po nás něco a my nevíme co. Mluv se mnou upřímně a já ti upřímně odpovím."

Svět viděl plný neviditelných démonů, kteří ničí a rvou člověka nechráněného. Byl příliš jasnovidný, příliš moudrý, aby dovedl žít, příliš slabý, aby bojoval, slabostí ušlechtilých, krásných lidí, kteří nedovedou podstoupit boj se strachem před nedorozuměními, nelaskavostmi, intelektuální lží, vědouce předem, že jsou bezmocni, a podléhajíce tak, že zahanbují vítěze. Znal lidi, jak je dovedou znát jen lidé velké nervové citlivosti, kteří jsou samotní a vidí až prorocky člověka z jediného zákmitu tváře. Znal svět neobyčejně a hluboce, sám byl neobyčejným a hlubokým světem. ... Všechny jeho knihy líčí hrůzy tajemných nedorozumění, nezaviněných vin mezi lidmi. Byl člověkem i umělcem úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni.

Pryč z jasu a do temnoty.
___

Tohle známé město je můj domov co já pamatuju, tohle město tu bude ještě dlouho po mně, doleva, doprava, pořádně si ho prohlídni, bylo jsi zlé, ale stále tě cítím v kostech.
___

Starý kamaráde, co tu hledáš? Po tolika letech jinde se vracíš s představami, co sis uchovával někde pod cizími oblaky, daleko, daleko od domova.

"Až budu zítra po sobě číst tyto řádky, zítra, za šest neděl nebo snad za šest měsíců, kdo ví? - Vím, že si v nich budu přát najít... Bože můj, co?... Zkrátka jenom důkaz, že jsem dnes chodil sem tam jako obyčejně, jaké dětinství!"

Some are born to sweet delight and some born to the endless night.

Do you like what you see?

waste your pathetic life

I don't know if my wife left me because of my drinking or I started drinking 'cause my wife left me.

Stále nic. Prostrčil jsem pochodeň poslední zbylou škvírou a vhodil ji dovnitř. Místo odpovědi zacinkaly jen rolničky. Srdce se mi sevřelo – to asi ta vlhkost katakomb. Už aby bylo po všem. Chvatně jsem zasunul poslední kámen do patřičné polohy a ohodil jej maltou. Podél nové zdi jsem znovu navršil starou hradbu z kostí. Půl století se ji žádný smrtelník nedotkl.
In pace requiescat!

A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.
A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes.

Starobylý ten dům stál na Skalce na konci Dobytčího trhu, v nároží proti klášteru Na Slovanech. Nikdo v něm už dávné, dávné časy neostával, a proto vypadal sešle a chmurně. Červená kdysi střecha ztemněla, zdi oprýskaly, okna zkalená prachem a dešti byla jako slepá, plná pavučin. Těžká dubová vrata mocnými hřeby pobitá nikdy se neotevřela, ani dvířka v nich, a nikdo se u nich nezastavil, aby sáhl po železném, uměle kovaném klepadle visutém.