Douglas

NIKDO MNE NEMÁ RÁD, jeden z (nejen) mých vůbec nejmilovanějších filmů, se čerstvě objevil na HBO MAX aneb dodnes si živě vzpomínám, jak jsem pro sebe koncem devadesátých let právě Francoise Truffauta objevil nejen jako kritika a dotazovatele v geniálních ROZHOVORECH HITCHCOCK-TRUFFAUT, ale právě coby filmového tvůrce. 

Spolužák ze střední školy mi totiž jednoho pátku na kazetě přinesl AMERICKOU NOC, kterou jsem během víkendu fascinovaně viděl snad devětkrát a hned v pondělí po škole běžel do videotéky JAMU, kde jsem si poprvé pustil právě Truffautův (dílem autobiografický) debut NIKDO MNE NEMÁ RÁD... třikrát za sebou. 

Je pozoruhodné, že zatímco velká část Truffautovy následující tvorby je spjata s destruktivními milostnými vztahy, neschopností vzdorovat vášni a nadvládou pudů nad raciem, čemuž jsem tehdy nerozuměl (a moc se na tom nezměnilo), právě tyto dva snímky pracují spíše s každodenností, banalitou nedorozumění, pocity vyděděnosti - ale hlavně s láskou k filmu a literatuře.

V obou je přitom nějak přítomna i ona touha po vášnivé lásce i láskou řízené zkraty, ale tyto jsou zarámovány právě nějakou zastřešující institucí: školou/rodinou (NIKDO MNE NEMÁ RÁD) či kinematografií/štábem (AMERICKÁ NOC). Na velké vášně se spíše kouká či se o nich točí, ač Lleaudův hrdina se je snaží i žít, leč dosahuje toliko směšných gest, čímž je dílem nesnesitelný i strašně snadno pochopitelný.

Tak či onak, právě podmanivá, unikavá i nebezpečná moc umění - zejména kinematografie a literatury - je tu více než kde jinde v Truffautovi určující energií. Obdivovat přitom lze nejen onu tematickou, (přiznejme si to) svého druhu fetišistickou rovinu obou filmů, nýbrž i jejich povahu jako uměleckých děl, citujících různé kinematografické tradice, dynamicky měnících rytmus a nabízejících podmanivé montážní sekvence.

Ba co víc, portrét vnímavého chlapce, který žije v nemilující rodině, s nastupující pubertou směšně revoltuje a na konci se snaží uprchnout... kam vlastně?, je podobně jako příběh štábu o řadu let později suverénně uchopen coby komplexní narativní mozaika každodenních banalit, napříč dny jdoucích motivických sérií a zastřešujících, často spíše emocionálně než kauzálně vystavěných osobních příběhů. 

A zatímco ono odzbrojující okouzlení AMERICKOU NOCÍ u mě žel s přibývajícími léty trochu pominulo, NIKDO MNE NEMÁ RÁD pro mě ze své síly nepozbylo vůbec nic, ať už mluvím o celkové struktuře, anebo o konkrétních drobnostech od chlapce bojujícího s inkoustem přes bolestivou dvojici balzacovských scén či vigovské opouštění učitele na vycházce městem až po legendární závěrečný pohled. 

Takže kdo jste neviděl, doporučuji vám zamířit na HBO MAX!