spotczek

Jak se mi nelíbil současný Don Giovanni ve Stavovském, tak se mi líbila činoherní Kytice v Národním. Dokonce jsme se shodli s manželem, že z posledních představení, která jsme viděli cca za půl roku, tohle bylo nejlepší. SKUTR ve své nejlepší formě, spolu i s Jakubem Kopeckým a dalšími. A opět musím vyzdvihnout herecké hvězdy. Že je skvělá Medvecká nebo František Němec, o tom netřeba se šířit, ale úžasná byla Jana Preissová hned v první baladě Zlatý kolovrat. Tak nějak ji má člověk spojenou spíše s kladnými hrdinkami, ale tentokrát vystřihla hadici babici vražednici skvěle. Vodník je působivý vždycky, ale Csongor Kassai ho obdařil (asi díky spolupráci s choreografem Janem Kodetem) "vodnickými" pohyby a ty obří perly, které věšel na svou ženu, tížily i nás, diváky. A pak když slovy Erbenovými "něco padlo", i ten, kdo by netušil, že vodník zavraždí syna, pochopí ze svržené tříště cosi zlověstného. V Dceřině kletbě excelovaly Pavla Beretová a Jana Boušková. Skvěle gradovaly verše, které na počátku vypadají téměř nevinné, ale postupným odhalováním se mění v bolestnou lidskou tragédii. Nejen, že dcera zabila své dítě, ale patrně tak učinila kvůli výčitkám své matky, jíž věnuje svá poslední slova kletby. A před oponou se díky práci se světly postavy změní v pouhé siluety na světlém pozadí. Tělo dcery (Beretová) je připevněno na předtím zářící hvězdu, nyní spíš připomíná kříž, a vznese se s ní do vzduchu, jako by oběšenkyni bral k sobě pán na nebesa. Po přestávce se ve Svatebních košilích Lucie Polišenská ocitá ve vzduchu při cestě se svým milým na obřad. Když je zbavena vší své ochrany (křížek i růženec) a ocitá se na hřbitově mezi umrlci připomínajícími zombíky, pochopí konečně, že zhřešila bezbožným přáním a v márnici u umrlce se dovolává ochrany panenky Marie, jež jí dopomůže přečkat až do vysvobozujícího prvního zakokrhání. Holoubek je působivý především sukní mladé vdovy, jež se rozvine v závěru básně, aby její vlny jako neodbytné vrkání dohnalo výčitkami ženu k sebevraždě. A závěr ve Štědrém dnu patří Pavlíně Štorkové a Ivě Janžurové, která má sice úsměv jak mladice, ale zralé dámě se dá jen těžko věřit. Snaží se sice působit mladě, ale vyznívá to spíš ztřeštěně či šíleně. To mnohem důstojnější je její role v Záhořově loži, jenž celé představení otevírá i uzavírá. Ne nadarmo se jím totiž vysvětluje celý Erbenův přístup k látce a v představení se celé depresivní a značně hororové vyznění mění na konci v dobré. Erben totiž jako správný křesťan, na rozdíl od Máchy - romantického rozervance a neznaboha, pro něhož neexistuje žádné vykoupení - věří v očistnou sílu pokání a odpuštění. Každý z nás, stejně jako Hana v podání Ivy Janžurové, ve svém životě konáme mnoho nedobrého, přijímáme na sebe ratolesti hříchu. Ale pokud dokážeme pochopit vlastní vinu a kát se, nakonec můžeme setřást ze sebe tíživé ratolesti - strasti jako Hana a dojít jako Záhoř vykoupení.

Nevím, jestli se mi líbilo víc to, že si opět autoři pohráli s atmosférou, scénou a celkově vytvořili divadelní thriller (podobně jako se nám líbil třeba baletní Čarodějův učeň), nebo to, že zůstali věrní veršované předloze a ponechali důraz na duchovním rozměru i významu sdělení (na rozdíl od filmové kytice, která příliš kráčela po povrchu; přestože třeba Schmitzerův umrlec je pro mě nepřekonatelný). SKUTRům a spol se podařilo podtrhnout, v čem spočívá nesmrtelnost Erbenovy sbírky, učinili tak moderně a poutavě, a ještě dokázali celému hereckému ansámblu vysvětlit svůj záměr, takže všechno ladilo dohromady, přestože se spolu na jevišti objevily odlišné generace i přístupy. Nejspíš právě díky jisté nadčasovosti bych toto představení doporučila komukoliv. Snad jen malé děti nechte doma. Přestože to dnes bereme spíš jako školní četbu, pro děti to moc není. Vlastně mi přišlo silně sympatické, když jsme cestou z divadla míjeli nějakou omladinu, co hovořila o tom, že si Záhořovo lože nepamatuje, ale že by si to mohla přečíst. Jo, Kytice žije!