Gore

Filmové zhodnocení:
V 36. týdnu jsem viděl celkem 12 filmů, přičemž hned 6 snímků bylo tuzemské produkce, z nichž 2 byly české dokumenty (povídkový dokument Gottland, který se z netradičních úhlů dívá na vztah Lídy Baarové a Josepha Goebbelse, spisovatele a spolupracovníka STB Eduarda Kirchbergera, Zdeňka Adamce, který se rozhodl upálit a pásovou výrobu fabriky na boty, kdy dokument působí nevyrovnaně a zbytečně; podobně působí i dokument Heleny Třeštíkové o Lídě Baarové Zkáza krásou, kdy režisérka nechává vyprávět a mluvit Baarovou, bez nějaké konfrontace nebo bližšího zařazení do konceptu); 2 české hrané snímky s Andreou Kerestešovou (v příšernosti Jak se zbavit nevěsty si zahrála větší roli oné nevěsty, ale film je od prvních minut obrovské šlápnutí vedle, což se při pohledu na jméno scénáristy Marcela Bystroně není ani čemu divit, ale ve filmu není ubohý jen scénář a strojené dialogy, ale nefunguje ani v dílčích částech, ani režie, ani amatérské výkony jindy schopných herců, celé je to špatné; o něco lépe dopadla komedie Celebrity s.r.o., kde Andrea hraje jen menší roli herečky nekonečného soap seriálu a prim si bere Jiří Mádl jako režisér pohřbívající své tvůrčí sny a posléze prchající před mafiánem, kdy film z filmařského hlediska funguje, jen doplácí na přeplácaný scénář a několik až parodických scén); a 2 české animované snímky (z večerníčků známý příběh dvou popletů Pat a Mat ve filmu, kde je velkým zklamáním, že se nejedná o jeden film, ale jen několik za sebe poskládaných večerníčků bez ladu a skladu, kdy po chvíli dívání se na to samé, se začne dostavovat nuda; a zajímavé povídkové Smrtelné historky, kdy zaujme hned první povídka o trpasličím mexickém dědovi žijící v kaktusu, který z počátku znepříjemňuje život Janu Budařovi, který má dobrý nápad, vtip a animaci, hned druhý příběh Maják to rozboří a shodí, kdy tato depresivní podívaná mi přišla strašně nudná a ubíjející, naštěstí přišla tarantinovská povídka Velkej chlap, která byla ve finále dost blbá a jednoduchá, ale zase velmi černě vtipná s trefnými dialogy); 2 japonské snímky Akiry Kurosawy z 50. let (civilní psychologické drama Žít, o nudném úředníkovi, kterému lékaři diagnostikují rakovinu a brzkou smrt, a on se rozhodne konečně začít žít, kdy snímek skvěle zobrazuje krutou a nesmyslnou realitu byrokracie, kterou můžeme nyní bohužel znát i u nás, a chytře si pohrává s ústřední myšlenkou bytí; to historické drama Krvavý trůn, zpracovávající Shakespearova Macbetha a zasazující si ho do japonského prostředí feudalismu, již je klasickou Kurosawovou tvorbou o samurajích a válečnících, kdy snímek působí místy velmi naivně s přehrávajícími herci a i zastarale); 2 filmy z britských ostrovů o dospívání (britské drama Temné vzpomínky, ve kterém zkrachovalá hollywoodská hvězda v podání Daniela Craiga vzpomíná na své mládí, své první lásky a sexuální zkušenosti, ale i jednu velkou tragédii, kdy film je skvělý pouze v částech, hlavně v té s Felicity Jones nebo na začátku, ale jako celek je nevyrovnaný a místy působí hluše, navíc se mi nelíbil konec s Claire Forlani a přišel mi moc přepálený a nereálný; o dost lépe dopadlo irské hudební drama Sing Street, kde romantická linka mezi teenagery působila reálněji s jejich dospívající naivitou, zaujme i zajímavý hudební podkres, bezchybné herecké výkony a skvělá atmosféra poctivého filmu, kterou John Carney prostě umí vykouzlit ve všech svých filmech); a 2 filmy odehrávající se v džungli, podle slavných knih a jediní zástupci z USA (podle slavné knihy Rudyarda Kiplinga natočená již několikátá verze Kniha džunglí, tentokrát vyšla se ctí a nevadí ani digitální zvířata a prostředí, které působí velmi reálně, je to dostatečně roztomilé, dobrodružné a napínavé; hůře dopadl snímek Legenda o Tarzanovi, podle knihy Edgar Rice Burroughse, která byla rovněž nesčetněkrát zfilmovaná, kdy snímek trpí pod nudnou režií harrypotterovského Davida Yatese, kdy nechápu, že takovému packalovi dávají natáčet velkofilmy, neherectvím Alexandera Skarsgårda a Margot Robbie, a celkově to působí nekonzistentně, bez náboje a napětí, jakžtakž to zachraňují Samuel L. Jackson v komické a Christoph Waltz jak jinak než v záporné roli).

 

Nejlepší film týdne:
Kniha džunglí – film pouze s jedním dětským hercem a spoustou digitálních zvířat, zato však intenzivnější a hřejivý zážitek, který Jon Favreau zvládl na jedničku a naštěstí se mu nerozpadl, kdy se odvážím říct, že se jedná o nejlepší zpracování tohoto notoricky známého příběhu z pera Rudyarda Kiplinga. Z dalších filmů zaujal irský romantický hudební snímek Sing Street a Kurosawovo drama Žít.

Nejslabší film týdne:
Jak se zbavit nevěsty – již první minuty filmu mě začali iritovat a věděl jsem, že něco je špatně. Bohužel jsem se tohoto pocitu nezbavil po celou stopáž a zjistil, že ne něco, ale vše je špatně. Od odpadu ho dělí jen pár světlých chvil, ale těch bylo opravdu minimum. Nejvíc mě zaráží, že Tomáš Svoboda nedokázal ukočírovat herce a smysluplně je vést, což je s podivem, když mu to u Hodinového manžela docela šlo.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Samuel L. Jackson (Legenda o Tarzanovi) – dnes již filmový veterán si téměř v 70 letech střihl komickou postavu, která jinak nudný a nezáživný film povznášela do koukatelných rovin. Zde dokazuje, že má i velký komediální talent, ale to již dokázal několikrát u Tarantina. Z dalších herců zaujal ještě Rakušan Christoph Waltz v Legendě o Tarzanovi, kdy je to poslední světlý bod tohoto filmu, a Daniel Craig jako vzpomínající zkrachovalá hvězda v Temných vzpomínkách.

Felicity Jones (Temné vzpomínky) – již zde ve své první filmové roli dokazuje, že v ní dřímal obrovský talent, který z ní dělá jednu z největších budoucích hvězd. V téměř epizodní roli si celý film svou kreací nezávislé puberťačky krade pro sebe a kredit filmu tak navyšuje do nadprůměru. Z dalších hereček zaujala mladičká Lucy Boynton v hudebním Sing Street jako naivní šestnáctka, která sní o tom, že bude modelka.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Matěj Ruppert (Jak se zbavit nevěsty) – zpěvák kapely Monkey Business v roli fotbalového trenéra zas a znovu dokazuje, že se na plátno nehodí a měl by zůstat u zpívání.

Jana Stryková (Jak se zbavit nevěsty) – převážně televizní herečka zde totálně přehrává a je utrpení na ní koukat, ale to je problém snad všech herců v tomto příšerném filmu.

 

Hudební zhodnocení:
V 36. týdnu jsem slyšel celkem 14 hudebních alb, z nichž 3 byli novinky z roku 2016 (již osmá studiovka The Last Stand švédské power metalové kapely Sabaton, která je opět koncepčním albem a zaměřuje se na slavné bitvy, kdy album opět skvěle šlape a neodlišuje se nijak od jejich předešlých věcí, navíc v Deluxe edici obsahuje ještě záznam letošního koncertu v Nantes; velkým zklamáním pak pro mě bylo první setkání s finskou dark metalovou kapelou Throes of Dawn a jejich šestou studiovkou Our Voices Shall Remain, která mě nechala příliš chladným a pro ně typická kombinace kytar a syntezátorů se mi vůbec nelíbila; příliš nenadchla ani novinka slavných německých gothic metalistů Lacrimas Profundere, již jedenáctá studiovka Hope Is Here, která nedokázala ničím překvapit a hlas Roba Vitaccy mi přišel příliš unavený); 3 alba německé synth-pop kapely Solar Fake (v pořadí druhé album Frontiers z roku 2011 nebylo ničím vyčnívající a mnou spíše prošumělo; následujícím Reasons to Kill z roku 2013 se situace již zlepšila a Sven Fridrich již překvapil občasnou chytlavou hitovkou; a zatím jejich posledním počinem Another Manic Epizode z roku 2015 se pak již trefil do černého a mnohdy připomínali slavnější BlutEngel, kdy album rozdělené do 3 CD střílí jeden hit za druhým a totálně rozseká posledním albem, kdy v piano verzích udělá z hitů úplně nové verze a přemění je ve skvělé procítěné balady); 4 alba německé S/M gothic metalové party Umbra et Imago (debut Träume, Sex und Tod z roku 1992, působí poměrně usedle a představuje nám obyčejné gothic rockové album bez nějakých zvláštních příkras; hned dalším albem Infantile Spiele z roku 1993 se to změní a jejich sound je tvrdší a těžší, kdy již začne mísit gothic metal s Neue deutsche härte a avant-garde, a hned lépe zní; nepoleví ani o rok později s EP Remember Dito; a ještě přitvrdí s albem Gedanken eines Vampirs z roku 1995, kde jsou jejich songy hardrockovější); a 4 alba americké hard rockové kapely Bloody Hammers, jejichž atypická hudba zahrnuje i žánry gothic rock, doom metal a psychedelic rock (již svým debutem Bloody Hammers z roku 2012 se nám představili jako netypická kapela, která dokáže míchat více rockových a metalových žánrů, které zní dohromady skvěle, stejně jako hlas Anderse Mangy; o rok později vydali kompilaci starších a nerealizovaných skladeb Spiritual Relics, které netrpí stejně jako jiné podobné kompilace a je poměrně povedená; další studiovka Under Satan's Sun z roku 2014 je na kvalitativní úrovni stejně jako jejich debut; a je vidět, že na svém zatím posledním albu Lovely Sort of Death z roku 2016 tvrdě zapracovali a laťku posunuli o několik stupňů výš, a vydali skvělou desku s ještě více netypickým metalovým zvukem, který skvěle funguje naposlech).

 

Nejlepší hudební album týdne:
Solar Fake – Another Manic Epizode = parta kolem svérázného Sven Fridricha vydala minulý rok svou čtvrtou studiovku a vypálila svou kvalitou všem ostatním slavnějším synth-pop kapelám rybník. S takto úžasnými skladbami se můžou hrdě postavit vedle kapel De/Vision, BlutEngel nebo VNV Nation, a již teď se těším na jejich další počin.

Nejslabší hudební album týdne:
Throes of Dawn - Our Voices Shall Remain = dark metalové kapely mám v oblibě a tento žánr mám docela naposlouchaný, ale v tomto případě tato finská partička šlápla vedle a mezi oblíbené dark metalové kapely si je určitě nezařadím, neboť tímto albem předvedli nic neříkající sound, který se mi ihned po dohrání z hlavy vypařil.