classic

1
KOMU JE URČENA TATO KNIHA?

 

Když jsem psal tuto knihu, kladl jsem si často otázku, komu ji mám věnovat. Postupem času jsem pochopil, že jejím adresátem jsem já sám. 

Když mi bylo čtyřiadvacet let, přerušil jsem studium na Akademii výtvarných umění v Krakově, abych mohl začít s filmováním. Dnes, po téměř třiceti letech práce, chci tomu neuvěřitelně naivnímu mladému muži, kterým jsem v roce 1949 byl, vyprávět všechno to, co jsem se  od té doby naučil, co jsem za tu dobu pochopil. Proto nebudu mluvit o zkušenostech ostatních a zaměřím se na to, co jsem si při práci ve filmu, v divadle a v televizi mohl sám ujasnit.

Moje zkušenost je spojena s tím, co jsem vytvořil ve své zemi. Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl stát u zrodu nového filmového umění v Polsku, mohl zažít jeho přijetí u domácího publika a že jsem dokonce mohl proslavit polský film též v zahraničí. V roce 1981 vyrobil náš filmový průmysl čtyřicet filmů pro kina a stejně tolik pro televizi. Když jsem začínal, točili jsme ročně pět až sedm filmů. Televize tehdy ještě neexistovala. V Polsku je film zestátněn, od produkce až po jeho šíření. Vyplatí se tedy číst mou knihu tam, kde je film na státu nezávislý a podléhá volné soutěži? Myslím, že ano, neboť stát má na svět filmu stále větší vliv. Všude financuje domácí produkci a nikdy to není nezištně. 

Během mé třicetileté práce se svět od základu změnil. Strach před válkou, která může kdykoli a kdekoli vypuknout, nás nutí k tomu, abychom život druhých pozorovali pečlivěji, protože na něm může ten náš záviset. 

Jak lépe by ale člověk mohl poznat pravdu o těch ostatních než prostřednictvím očitých svědků? Prostřednictvím nás, filmových tvůrců z filmové provincie, obyvatel méně známych zemí?

Bezprostředně po válce jsme se seznamovali se světem pouze díky americkým filmům. Boj Britů proti Hitlerovi, to byla pro nás Paní Miniverová. Krutost Japonců: Most přes řeku Kwai. Německo po porážce: Norimberský proces. Krátce na to se na plátnech kin objevil jiný obraz války: Rossellini se svým filmem Řím, otevřené město a René Clément s Bitvou o koleje nám umožnili vidět válku svýma očima. Nenechali skutečnost znovu vzniknout v Hollywoodu, ale na autentických místech zločinu. 

Mezi tyto filmy se zařadily i moje vlastní: Kanály a Popel a démant. Vyprávějí o zemi, která na „filmové mapě” teprve začínala existovat. Naše filmy nemohly být s filmy francouzskými nebo italskými vůbec srovnávány: jednoduchá režie, neznámí herci, mnoho nedostatků. Ale představovaly skutečnost očitých svědků. 

Dnes pociťuji, že mnohé země si přejí mít národní, autochtonní kinematografii, která by ukazovala domácí život se všemi konflikty, radostmi i starostmi. Tato kniha se obrací v prvé řade k mladým lidem těchto zemí. A ti ostatní? Snad zde naleznou i oni pravdy, pravidla, tlaky, kterými je filmové umění, nezávisle na zeměpisné poloze a politickém systému, ovlivňováno.

Uspořádání knihy odpovídá fázím realizace jednoho filmu - začína nápadem, jenž se zrodil v hlavě režiséra, a pokračuje přes písemný scenář až po večerní premiérové představení.

Rozhodl jsem se proto, že v této knize nevynechám nic banálního, nic, co se pro každého filmaře rozumí „samo sebou.” Právě tyto samozřejmosti mi dělaly ze začátku největší potíže.