forsberg

Na ČT24 běží záběry ze sjezdu ČSSD. Sedí tam v sále pár stovek nevkusně oblečených chlápků, povolená břicha jim vylézají z rozepnutých sak a všechny plky přednášejících odměňují frenetickým potleskem, který jsem naposled slýchávala v telce na sjezdech ÚVKSČ. Škoda, přeškoda, že v sále není přítomen Vančurův kníže Megalgorov, jistě by opakoval tu krásnou větu: "Pah! Pah vaše lesíky v nichž počítáte stromy. Jste lačni zisku stokrát víc, než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod penzí. Střílíte po kozách a štvete zajíčky po nichž se neohlédnu. Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí."

Nedávno jsem přečetla knížku o Feng Shui, ale moudrá z ní nejsem. Nejprve jsem byla poučena, že dveře od záchodu máme nechávat vždy zavřené, aby nám neutíkalo bohatství. Tak nevím, proč tedy mají multimilionáři domy s dvaceti záchody a chudáci ve slumech ani kadibudku? Že by boháči trávili svůj život zavíráním záchodových dveří? A další poučka. Ložnici ozdobíme obrázky zvířat v párech ( vrkající holubi, tokající tetřevi, chechtající se delfíni - jakákoli havěť, hlavně, ať jsou dva) abychom přivolali či si udrželi partnera. A safra...mám v ložnici sbírku ovcí, čítající asi pětset kousků. V duchu Feng Shui běžím otevřít dveře od záchodu...aby ty zástupy potencionálních partnerů měly kudy utíkat.

Na zprávy o neutěšeném stavu Sazky hledím s jistými obavami. Může za to Sankalpa. Tohle stařičké učení nám říká, že přejeme-li si něco dostatečně dlouho a opakujeme-li si své přání každý večer před spaním, jistojistě se nám splní. Potíž je v tom, že přání musí být velice přesně specifikováno. Což jsem netušila v osmnácti, kdy jsem si velice přála mít větší prsa. Sankalpa zafungovala. Otěhotněla jsem. Poučena dílčím nezdarem, rozhodla jsem se další přání vyslovit naprosto pregnantně. Kdepak říkat si - budu bohatá, to  bych mohla dopadnout jako ten pán, který měl stejné přání a po pracovním úrazu sice dostal velké odškodné, ale skončil na vozíku. Šla jsem na to o lesa. Budu bohatá, protože vyhraji v Šťastných deset čtyři milióny. Sankalpa nezklamala. Já ano. Zapomněla jsem si ty peníze přát najednou. A tak, pokaždé když vsadím, vyhraji dvacku. Čtyři milióny z toho budou...pokud já i Sazka vydržíme na tomhle světě ještě asi 400 let.

Nikdy jsem nelitovala dětství stráveného v normalizační šedi, dokud se mi nedostal do rukou časopis Dívka. Neuvěřitelná záležitost. Zatímco já se mohla dočíst v ABC mladých techniků tak akorát jak slepit papírový fotoaparát Dirkon, Dívka, to je jinačí level. Třeba v anketě na téma Jaká představa vás nejvíc vzrušuje, odpovídá třináctiletá slečna - Sedneme si s miláčkem  do vany plné teplé vody a pak se navzájem mydlíme, až jsme oba velmi vzrušeni. Marně si lámu hlavu, zda děvče plánovalo použít mýdlo, či hodlá přítele mlátit do nagelované patky gumovou kačenkou. A pak jsem dolistovala k lékařské poradně a můj úžas se změnil v bezbřehé nadšení. Jedna z otázek totiž zněla - Dobrý den, našla jsem si tam dole nějaké broučky, k doktorovi se bojím a tak vám jednoho posílám. Dodnes vidím v jasných barvách užaslého lékaře - v jedné ruce drží obálku, v druhé usušenou filcku.

Včera řešili v Hydeparku na ČT24 kvóty pro ženy v politice. Je mi šumák, zda jsou ženy v parlamentu či nikoli, ale namíchlo mě, že se většina otázek na statečnou slečnu, která byla hostem pořadu nesla v duchu - ženská má vyndat ruce z dřezu jen když přivezou uhlí. A úplně mě rozpálil doběla jeden volající, který se představil jako Josef z jižní Moravy a deset minut pindal teorie o tom, jak je historicky doloženo, že ženy, co svět světem stojí nikdy nic dobrého nedokázaly, a že jediné co svedou je stát se prostitutkami. Milý Pepo z Moravy, chtěla jsem dnes vykonat něco blahodárného pro lidstvo a světový mír, ale sorry chlape, nějak nebyl čas. Ráno jsem vstala v šest, nakrmila kočku, odnesla tříděný odpad, vysypala půl výplaty na poště za složenky, hodinu cestovala do práce, v které jsem strávila dvanáct úmorných hodin a ve finále si postála hodinu v koloně na dálnici. A teď tu Pepo sedím, unavená a hladová a napadá mě jediná věc, kterou bych mohla pro lidstvo vykonat. Když sebou hodím, stihnu to na jižní Moravu včas, abych mohla povečeřet tvá játra s fazolkami a dobrým chianti.

Manžel mé kamarádky si plete slova. Nečiní rozdílu mezi komárem a kómatem, limuzínou a meluzínou nebo končinami a končetinami. Nevím, zda ten fatální omyl způsobila tahle jeho vlastnost či poťouchlost obsluhy, ale jednou si z videopůjčovny místo Total Recall přinesl Total Anal. Nevěřícně na film zíral asi deset minut, než mu došlo, že žádný z těch zadků nepatří Arnoldovi. Kamarádka mi tu historku volala hned začerstva, zalykajíc se smíchy, ale i přes její smích bylo slyšet z obýváku kvílení její drahé polovičky: "Ježíííš, já to nemůžu jít vrátit, dyť budu vypadat jako ňákej prasák..."

Věda je strašně fádní. Podle Novinek podal dnes nějaký vědec jménem Richard Hoover prý naprosto nezvratný důkaz o existenci mimozemského života. Obrázek mne nepotěšil. Nemá to tykadla. Žádné Odpor je marný, budete asimilováni. Dokonce ani žádné Neutíkejte, jsme vaši přátelé. Ta mimozemská věcička vypadá jako červ. Obyčejný červ. Takhle zklamaná jsem byla naposled, když probádali Mariánský příkop a nenašli tam mou oblíbenou příšeru z Bradburyho krásné povídky o majáku. Ale ještě doufám - možná žije na dně jezera Vostok.

Dnes nás v naší oblíbené sýrárně obsluhoval Skřítek. Malý človík v čepičce a zelených kalhotách s legračním úsměvem. Nebylo mu vidět dolů na nohy, ale skoro bych hádala, že byl bos a měl chlupatá hobití chodidla. Když jsme přišli k pultu, zvedl oči k mému synovi a povídá: "Nazdar chlapíci" načež se podíval na mne, zachichotal se a pravil: "óóó´pardóón dámo" ( poprvé a zřejmě naposled, co mě kdo oslovil dámo). Krájel sýry halabala, plátky neplátky a pořád vesele drmolil a pokaždé, když šel krájet nový druh sýra, pečlivě ten ostrý nůž olízal. Při třetím olízání už jsem nevydržela a povídám: "Ale že vám chutná co?" A on na to: "Inu, jo, jo" a smál se ještě víc. A teď tu sedím, cpu se ovčím sýrem a kozím sýrem a myslím na ten olízaný nůž co je krájel a říkám si - třeba to byl doopravdický Skřítek, a třeba mi jeho slina přinese nějaký ten poklad na konci duhy...

V naší firmě se usadil Firemní duch. Potvora je to zlovolná. Polyká ve velkém slova, pozvolna je tráví a pak vylučuje jako ohavné patvary. Obchodní cestující se změnili na area managery. Lepší z nich dokonce na key account managery.  Ti nejlepší na directory kdečeho, nejlépe všehomíra. Maily chodí se záhadnou poznámkou fyi. Už nepronikáme na trh, my ho penetrujeme, pokud možno asap (postava "kýekaunta" brutálně znásilňujícího panenský trh by se hodila do nějakého hororu). Přestali jsme obchodovat. Místo toho brendujeme, což musíme samozřejmě všichni šérovat na mítingu. Dnes ráno mě šéf požádal, zda bych mohla procesovat orderku. Ucítila jsem lehké zachvění země. Karel Čapek se přestal otáčet v hrobě. Začal rotovat.

Občas zahlédnu v diskusi nářky uživatelů na Top 10 nejoblíbenějších filmů. A proč prý v topce nemůže být filmů dvacet či třicet. Nechápu. Top přeci není soutěž v uvedení co víc titulů, jde o to, vybrat opravdu nejlepší z nejlepších. Neměla jsem s desítkou problém a neměla bych, ani kdyby byla možnost vybrat jen jeden film. Ve snaze vžít se nějak do utrpení uživatelů s výběrem, pokusila jsem se zvolit jednu jedinou nej filmovou postavu ( na celé čáře zvítězil Rhett Butler). Dobrá, to by šlo. Co knížku? Po lítém boji mezi Mistrem a Markétou a Kolíbkou zvítězil Vonnegut. Zpěváka? Shane MacGowan. Ok, zkusíme hudební skladbu. A přituhlo. Napadlo mě jich asi padesát a strávila jsem několik hodin v úmorném dilematu. Něco od Kraftwerk? Či Planxty nebo Pogues? Nakonec volím klíč - co se mi nikdy za léta ani maličko neoposlouchalo - a překvapivě z toho vyšla Forever Autumn z Jeff Wayne's The War of the Worlds. Zanechala jsem úvah naprosto vyčerpána a ve snaze odvést myšlenky jinam zabrousím na profil Toma Riddle a bác ho, anketka: Která z čarodějek z Lancre? Umořena úvahami zda Bábi nebo Stařenka rozhodnu se, že na to se musím nejdřív najíst. Jenže chleba nebo rohlík? S máslem nebo nutelou?

Ráda chodím na Plechový bubínek, alespoň jednou za pár let. Na vrcholu žebříčku mých nejoblíbenějších filmů zůstane pravděpodobně navždy nepřekonán, což je zvláštní, protože jsem těžký ichtyofobik. Ryb se strašlivě bojím. Nedívám se na dokumenty o podmořském světě a před Vánočními svátky se plížím domů z práce bočními uličkami, abych se vyhnula kádím s kapry. Někdy je ale střet nevyhnutelný. U nás v Albertu se dá k regálu s coca-colou projít jen úzkou uličkou mezi stolkem s mraženými mořskými potvorami a (ó hrůzo) akváriem s živými rybami. Účinná taktika bývala zavřít oči, rychle projet, bafnout colu a prchat do bezpečí. Až do dne, kdy se za mnou ozval zlověstný zvuk. Jeden z kaprů vyskočil z akvária a mrskal sebou směrem ke mně. Panika největší. Co teď? Skočit do vozíku a čekat až chcípne? To nejde - vysoký stupeň společenského znemožnění. Volat o pomoc? Kdepak - neumím křičet. Zbývá zrychlení z nuly na sto během pikosekundy - sláva, překonán rekord v běhu s vozíkem na deset metrů. Dnes chodívám pro colu k Vietnamcům. Jsou milí, usměvaví a nevedou ryby.

P.J.O'Rourke předkládá ve svém Průvodci starého mládence mnoho zajímavých teorií. Od celkem logických - Nevymetejte smetí ze stropu, stejně jednou spadne dolů; až po naprosté mystifikace - Ženy mají tendence po sexu uklízet. Milujte se s nimi proto postupně v každé místnosti bytu; (na mou duši, tohle vážně nefunguje). Tuhle se můj syn rozhodl, že si sám vypere. Po půlhodině studia návodu na pračku na mě volal z koupelny cože to je "stop míchání" a já pochopila, že jedna Rourkova teorie je absolutně pravdivá. Totiž ta, kde se praví - Muži by měli mít na pračce jen dvě tlačítka. Zapnuto a Nedýchat.

Nedávno uvedl Jiří Paroubek na svém blogu ukázky z nevydané Ďuričkovy knihy větou: "Je to hustý". Někdo by měl panu Paroubkovi vysvětlit význam úsloví "Staří hrají mladým". Hustý už se totiž neříká. Mnoho by neuspěl ani s vostrý, libový, hukot či mazec, pasé už je myslím i krutopřísná rychta. Nemám tušení, kam pan Paroubek chodí pro inspiraci, ale jímá mě hrůza při představě, že dalších pár Ďuričkových odstavců předvede slovy: "Upe mocinky muck nejlovískatější".

Onehdy jsem četla v nějakém divném magazínu pro ženy  o nových revolučních postupech při úpravě vlasů. Dramaticky tam bylo popisováno, kterak dosíci vzhledu hollywoodských superstar. Autorka se zřejmě při psaní článku inspirovala Tajemstvím hradu v Karpatech, protože v návodu jak vytvořit nádherné, měkké vlny pomocí párátka a alobalu stálo: "...a nyní vyčkáme, až se aktivují lokny." Šmankote, jak mám poznat, že se mi aktivovala lokna? Zamrká na mě očičkem?

Jako malá jsem chtěla být Femme Fatale. Něco ve stylu Grety Garbo nebo Marlene Dietrich, prostě dáma každým coulem, elegantní, s uhrančivým pohledem a cigaretou nonšalantně drženou prsty s rudě nalakovanými nehty. Jenže se něco nepovedlo. V sebekrásnějších šatech vypadám jako v pytli od brambor a v nejdražším makeupu jako holčička, co ukradla mamince šminky. Krom toho mám panickou hrůzu z tužky na oči - místo abych si oko po Garbovsku zkrášlila, mohla bych si ho taky po Buňuelovsku proříznout. Ovšem užaslého pohledu diváků se mi přeci jen jednou dostalo. Nastoupila jsem tenkrát do tramvaje na zadní plošinu, vůz se rozjel a já si všimla, že zepředu na mě někdo mává. Byla to má babička. Usmála jsem se na ní a chtěla mávání opětovat a v tu chvíli na mě zavolala (hlas měla má babička velice zvučný): "Ty máš pěkný zuby, že už je máš umělýýýý?!". Cestující se otočili všichni...a nemyslím, že bych někdy ještě chtěla cítit pohled padesáti párů očí civícich mi do pusy.

Na Nově hlásili, že jejich zbrusu nové zpravodajství bude pecka největší. No nevím. Celé je to rozděleno do pěti vysílacích časů. Přes den moderátoři s očima navrch hlavy třikrát nahlásí, že den byl plný drastických událostí a děsivých zvratů světového formátu, a že nemáme prošvihnout hlavní zprávy v 19:30. V těch se poté dozvíme, že paní Ducháčkové vrátili ukradený vozíček (následuje pětiminutová děkovačka), že panu Vopršálkovi uloupili z otevřeného (kdo by odolal) auta obálku s výplatou a že se máme určitě podívat na zprávy noční. K těm potom usedneme napnutí jako kšandy, abychom spatřili unavenou moderátorku zápasící s jakousi dotykovou obrazovkou. Škoda, že už mi pan Železný nepřeje v sobotní poledne dobrou chuť, zavolala bych mu, aby zprávy přejmenoval na Čekání na Godota.

Dnes mi zas přistála do schránky biografie pornoherečky. Tyhle biografie mě baví, bývají moc hezky napsané...jak to říci...tak nějak fanouškovsky s láskou (viz např pěkný profil Rocco Siffrediho). Sama velký znalec porna nejsem. Vlastně, pokud mě paměť neklame, viděla jsem tři pornofilmy. První byl se zvířaty - výraz té slepice měl do orgastické rozkoše dost daleko. Druhá byla roztomilá záležitost o pašování diamantů - hrdina musel ponořit do Dolly Buster ruku po čertech hluboko, aby kýžený sáček vydoloval. A ve třetím byla památná scénka, kdy děvče, oděné do sukýnky velikosti bederní roušky stojí v kuchyni a míchá si drink nebo možná myje nádobí (fakt si nevzpomínám), přijde k ní chlapík a řekne: "Čau kotě". Načež děvče praví: "Přestaň filozofovat a vošukej mě.", což je moudrá věta, kterou může směle použít dáma v nesnázích - třeba na schůzce s kovaným intelektuálem, který právě načíná čtvrtou hodinu přednášky o Tarkovském.

Navštívila jsem kamarádku v Bohnické léčebně alkoholových závislostí. Utíkala mi chodbou naproti, v ruce držela cosi zabaleno v ubrousku a volala: "Podívej co jsem vyrobila na Pracovní činnosti!". Četla jsem  historku z knížky Betty McDonald Co život dal a vzal, o dlouhých hodinách háčkování upocené šňůrky, i čekala jsem, rozbalujíc ubrousek, něco podobného. Řetízek to evidentně nebyl. Říkám: "Jéžiš holka, to vypadá jako hovno." Oči se jí rozzářily - a v ten moment bych přísahala, že se doktor Skála obrátil v hrobě: "Jo, jo, je to hovno...vyrobila jsem ho z novinovýho papíru".

Tuhle jsem narazila někde na internetu na slovo čmýra a okamžitě se mi vybavila knihovna mých rodičů. Pro zvídavé děti byla pravý ráj. Nejdřív jsme my, malí caparti objevili knihu o Kámasútře, kde byly všelijaké polohy znázorněny dvěma figuranty, oděnými od hlavy až po paty do podivných latexových oblečků. Dáma měla bílý a pán černý. Pod obrázky byly prapodivné názvy, kterým jsme samozřejmě nerozuměli, o sexu jsme věděli prdlačku a tak to na nás celé působilo spíš jako děsivé momentky ze života mimozemšťanů. O pár let později jsme pak našli  starou, notně ohmatanou knížku, jejíž název si už dnes nevybavím. Barvitě popisovala pikantní historky z ordinace ženského lékaře, kterým jsem ani zbla nerozuměla, ale byla v ní věta, jež mi způsobila děs srovnatelný s Klímovým "Obešel já polí pět...". Doktor se totiž snažil ulevit od manželských povinností dámě, která si přivodila s milencem nepěknou chorobu, větou: "Snad byste se mohla vymluviti na čmýru.". Dlouhé hodiny jsem pak strávila snahou představit si, zda je ten Čmýra (netušíc, že je to TA a ne TEN) nějaké strašidlo, duch, či snad děsivý obr.

Nová funkce csfd "přidej informace k tvůrci" je chvályhodný počin a denně se mi plní schránka odkazy na oficiální či fandovské stránky herců, režisérů a skladatelů. Ale mějte prosím soucit s uštvanou biografistkou, která vstává ráno v sedm do práce a večer v sedm se vrací, nachystá si večeři, zapne notebook, otevře schránku s biografiemi, ničeho zlého netušíc rozklikne první přidaný web, aby zjistila, zda je funkční a vybafne na ní stránka Ashlynn Brooke, která je plná rozcapených bobrů Ashlynn Brooke ve všech možných i nemožných úhlů a různých končetin do bobrů zasunutých. Zaprvé, takový web na csfd, vzhledem k věku některých uživatelů, nahodit nemohu a zadruhé, nic proti pornu, ale opravdu nemám chuť konzumovat bobry zrovna v momentě, kdy si uvařím vejce natvrdo.