Greg25

One woman-show Helen McCrory. Jí patřilo celé jeviště v Olivier Theatre v Londýně. To ona vás nadchne, protože tomu se říká hrát a prožívat naplno. Zdatně ji sekunduje Danny Sapani jako Iason. Oslnivé herecké výkony bez chyby. Rozpaky však přinese režie a dramaturgie (a nejde přitom o to, že divák je od samého začátku vhozen doprostřed děje tragédie, kdy je mu předchozí děj vyprávěn skrze flashbacky, což od diváka vyžaduje mnohem větší snahu). Zatímco druhá polovina dovoluje využít Euripidovy předlohy naplno, ta první tápe. Ve chvílích, kdy tragédie přepne do současného manželského konverzačního dramatu, v popředí je čistý střet manželů, bez využití komplexnosti předlohy. Přesah do současnosti je přitom patrný už v předloze a civilnější pojetí by nevadilo, kdyby tak očividně nezjednušovalo předlohu a nepůsobilo tak vlastně přespříliš rušivě. Kostýmy a kulisy(jinak nádherná scénografie lesa) z 30. let jakoby zůstávali otázkou proč vlastně je antická tragédie se současným manželským dramatem hrána v kulisách z 30. let? Chybí jakékoliv opodstatnění, protože i nastíněná bezčasovost vyznívá poněkud ironicky – uváží-li se, že ve hře neustále a zcela logicky zaznívá otázka Bohů, orákula i jména antických  králů a tehdejšího územního členění. Jako kdyby dramaturg neměl dost odvahy převést do konkrétní doby, nebo upravit hru tak, aby tedy odpovídala jeho původnímu záměru. Stejně jako přepínání mezi „manželským dramatem" a „antickou tragédií" v první části (vrchol je scéna s foťákem na film; v kulisách z 30. let obzvlášť vhodné...) je rušivé pro druhou část, která je čistou tragédií. Jenže ve chvíli, kdy by emoce měli gradovat s hrou, jste jako divák stále zaseknut na neukotvené žánrovosti a neustálém přepínání z první části. A přestože na vás těsně před koncem vyjede drásavá hudba, která jakoby pobízela k slzám sama o sobě, máte pocit, že vás tahle adaptace svou rozháraností vzala trochu na hůl. Pro mě trochu rozpačitý dojem. Ta dramaturgie i režie mohla být ucelenější, s lepším dojmem. 70%