Recent diary (3)
Johann Wolfgang von Goethe - Utrpení mladého Werthera
Že život člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne se ten pocit nechce spustit.
Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl : ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle. A tu mi všechno před očima plyne, a usmívám se a sním si dál.
Že děti nevědí, proč mají vůli, v tom jsou všichni veleučení školometi zajedno. Že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou, že ani oni nejednají z pravých pohnutek, že také jimi vládne rákoska a cukrátko, tomu jaksi nikdo nevěří, ačkoliv se mi zdá, že to rukama hmatáme. Rád ti připouštím (neboť vím, co mi na to odpovíš), že nejšťastnější jsou ti, kdo jako děti den ze dne svůj život prožívají, kdo tahají svou panenku, kdo ji oblékají a svlékají, s velkým respektem se plíží kolem police, kde maminka zamkla cukroví, a když konečně urvou kousek, plnou pusou žvýkají a volají: ještě! To jsou šťastní tvorové. – A také těm není zle, kdo dávají své pitomé robotě anebo nanejvýš svým vášním patetické jména, oznamujíce člověčenstvu, že to jsou ohromná díla, podnikaná pro jeho spásu a vykoupení. Blaze tomu, komu je dáno takhle žít! Kdo však ve své pokoře poznává, oč vlastně běží, kdo vidí, jak každý naobědvaný občan svou zahrádku dovede přistřihnout na učiněný ráj, a jak na druhé straně také ubožák pod svým břemenem leze dál svou cestou, byť i sebevíc hekal, jak koneckonců všichni bez rozdílu znají jen jeden prospěch: zřít světlo sluníčka aspoň o minutu déle, ano! – ten je pěkně zticha a tvoří si svět k obrazu svému, a je také šťasten, protože je člověkem. A pak, byť i byl sebevíce spoután, chová navždy v svém srdci sladký pocit svobody, že opustí tento žalář, kdykoli se mu zlíbí.
-------
Zajisté, Albert je nejlepší člověk pod sluncem, zažil jsem s ním včera zajímavou scénu. Přišel jsem k němu, abych se s ním rozloučil; dostal jsem totiž chuť zajet si na koni do hor, odkud ti nyní také píši. A jak se tak procházím po pokoji, všimnu si jeho pistolí. „Půjč mi své pistole na cestu,“ povídám. – „Ale prosím,“ on na to, „chce-li se ti je nabíjet; u mne tu jen visí pro forma.“ Sňal jsem jednu z nich a on pokračoval: „Od té doby, co mi má opatrnost vyvedla tak nepříjemný kousek, nechci s tím krámem nic mít.“ Byl jsem zvědav a chtěl jsem tu historii znát. „Žil jsem asi čtvrt roku u přítele na venkově. Měl jsem u sebe pár nenabitých bambitek a spal klidně. Jednou za deštivého odpoledne, jak tak nečinně sedím, napadne mě, sám nevím jak: mohli by nás přepadnout, mohlo by se příhodit, že bychom je potřebovali, a – vždyť víš, jak to bývá, dal jsem je sluhovi, aby je vyčistil a nabil; ale on pokouší děvčata, chce je polekat, a sám panbůh ví jak, rána vyšla, když v pistoli ještě trčel nabiják; vstřelil jí ho do pravé ruky a pochroumal jí palec. Tak jsem musil vyslechnout všechny ty nářky a ještě nadto zaplatit felčara. Od té doby je nechávám nenabité. Milý příteli, co je opatrnost? Na nebezpečí nevyzraješ! Sice - -“ Já, jak víš, mám Alberta ze srdce rád, až na to jeho věčné „sice“. Jako by to nebylo samozřejmé, že každá všeobecná věta má výjimky. Ale ten člověk je tak spravedlivý, že když myslí, že řekl něco ukvapeného, polopravdivého anebo příliš všeobecného, nepřestane omezovat, modifikovat, přidávat a ubírat, až nakonec z celé věci vůbec nic nezbývá. A při téhle příležitosti se obzvlášť rozpovídal, takže jsem ho nakonec už vůbec neposlouchal a začal snít: a náhle jsem prudkým posunkem přiložil hlaveň pistole k čelu nad pravým okem. „Fuj,“ řekl Albert, stahuje mi pistoli s čela, „to je nápad!“ – „Vždyť není nabitá.“ – „Aťsi! To je nápad!“ odsekl netrpělivě. „Vůbec si nedovedu představit, jak člověk může být tak pošetilý a zastřelit se. Už pouhé pomyšlení na něco takového se mi hnusí.“
„Že vy lidé,“ zvolal jsem, „když o něčem hovoříte, musíte hned říci: To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to vlastně všechno má znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu.“
„Přece nepopřeš,“ řekl Albert, „že některé skutky jsou a zůstávají neřestné, ať jsou jejich pohnutky jakékoli.“
Pokrčil jsem rameny a připustil to. „Jenže, můj milý,“ pokračoval jsem, „i zde jsou výjimky. Je pravda, že krádež je neřest, ale když někdo vyjde na lup, aby sebe a své drahé zachránil před hanebnou smrtí hladem, zasluhuje soucitu, nebo trestu? Kdo by zvedl kámen proti manželovi, který v spravedlivém hněvu zavraždí svou nevěrnou ženu a jejího ničemného svůdce? Proti děvčeti, které ve chvíli rozkoše utone v nezadržitelném přívalu milostných slastí? I naše zákony, ti pedanti s rybí krví, mají s nimi soucit a netrestají je.“
„To je něco docela jiného,“ odvětil Albert. „Na člověka, který je strhován svými vášněmi, který pozbyl všeho vědomí, se díváme jako na opilého, jako na šílence.“ –
„Ach, vy rozumbradové!“ zvolal jsem s úsměvem. „Vášeň! Opojení! Šílenství! Stojíte tu tak poklidně, bez účasti, vy mravopočestní občané, spíláte opilci, opovrhujete šílencem, nesete se mimo jako velekněti a děkujete Bohu, jako ten farizej, že nejste jeden z nich. Byl jsem už leckdy opilý, mé vášně nikdy nebyly příliš vzdáleny šílenství, a ani jednoho, ani druhého mi není líto, neboť naučil jsem se tak pochopit, v svých mezích ovšem, proč všichni lidé, kteří vykonali něco velkého, něco, co se zdálo nemožné, musili být odjakživa prohlašování za opilce a za šílence. Ale také ve všedním životě je to nesnesitelné, když volají za chlapem, který vykonal aspoň poněkud svobodný, šlechetný, neočekávaný skutek: ten člověk je opilý, je blázen. Styďte se, střízlivci, styďte se, mudrci!“
„To je zas jeden z tvých vrtochů,“ řekl Albert. „Ty všechno přepínáš, a aspoň v tomto případě nemáš pravdu, když sebevraždu, o níž je řeč, srovnáváš s velkými činy, zatímco ji nelze pokládat za nic jiného než za slabost; je ovšem snazší umřít než zmužile snášet strastiplný život.“
Chtěl jsem už prerušit rozhovor, neboť žádný argument na světě mě tak nedopaluje, jako když se někdo vytasí s ošuntělou průpovídkou, zatímco já mluvím z celého srdce. Ale ovládl jsem se, protože jsem to už víckrát vyslechl a víckrát se nad tím rozčiloval, a řekl jsem mu ne zcela klidně: „Tomu ty říkáš slabost? Proboha tě prosím, nedej se ošálit povrchním zdáním! Copak smíš národ, který úpí pod nesnesitelným jhem tyrana, nazvat slabým, když konečně vzkypí a přerve svá pouta? Člověka, který hrůzou nad tím, že mu hoří střecha nad hlavou, sebere všechnu svou sílu, a vynáší břemena, jimiž by jindy ani nehnul? Uraženého, jenž se v svém spravedlivém hněvu nezalekne šesti a přemůže je – nazveš je slabými? A, milý brachu, je-li úsilí výrazem síly, proč by bylo přepětí jejím opakem?“ Albert se na mne podíval a řekl: „Neměj mi to za zlé, ale zdá se mi, že ty příklady, které uvádíš, sem vůbec nepatří.“ – „Může být,“ řekl jsem, „vyčtli mi už leckdy, že způsob, jakým spojuji myšlenky, hraničí s rabulistikou! Pokusme se tedy, zda si dokážeme na jiný způsob představit, jak je člověku, který se odhodlal odvrhnout to jinak tak milé břímě života, neboť jen tehdy, když se do něčeho dovedeme vžít, smíme o tom se ctí hovořit.“
„Lidská přirozenost,“ pokračoval jsem, „má své meze. Dovede snášet radost, bolest, lítost až do jistého stupně, ale hyne, jakmile je překročen.
Nejde tu tedy o to, je-li kdo silný či slabý, nýbrž vydrží-li tolik utrpení, kolik mu bylo naloženo, ať už je to trýzeň duševní či tělesná. A zdá se mi právě tak pošetilé říkat, že je zbabělý, kdo si bere život, jako je nevhodné nazývat zbabělcem toho, kdo umírá na zákeřnou horečku.“
„Paradoxní, velmi paradoxní,“ zvolal Albert. – „Ani ne tolik, jak si myslíš,“ odvětil jsem.
„Připustíš mi, že smrtelnou nemocí nazýváme takovou, která tak podrývá přirozenost, že její síly jsou buď vyčerpány, buď do té míry ochromeny, že už nejsou s to se vzchopit a nějakým šťastným převratem obnovit obvyklý koloběh života. Nuže, příteli, použijeme toho poznatku na ducha. Pohleď na člověka, omezeného ze všech stran, jak na něho dojmy působí, jak se v něm usazují utkvělé myšlenky, až ho konečně vzrůstající vášeň zbaví veškeré klidné rozvahy, až ho zničí. Je marné, aby poklidný, rozumný občan obhlížel nešťastníkův stav, marné, aby mu domlouval, jako je zdravý, stojící u lůžka nemocného, neschopen vštípit mu sebemenší trochu svých sil.“
Albertovi se to zdálo příliš všeobecné; připomněl jsem mu tedy dívku, kterou před nějakou dobou vytáhli mrtvou z vody, a opakoval mu její historii. Dobré, mladičké stvoření, vyrostlé v úzkém kruhu domácích prací, týden co týden stejných, neznající jiné vyražení než projít se v neděli s kamarádkami za městem, v parádě, kus po kusu nastřádané, jednou za uherský měsíc si zatančit a leda ještě potlachat si s gustem a od plic se sousedkou o původu nějaké hádky nebo pomluvy – ohnivá povaha této dívenky pocítí konečně potřebu hlubších vzruchů, podněcovanou ještě lichotkami mužů, všechny její dosavadní radosti je jedna po druhé omrzí, až konečně potká člověka, k němuž ji neodolatelně strhuje neznámý cit, na něhož upíná všechny své naděje, pro něhož zapomíná na svět kolem sebe, nic nevidí, nic neslyší, nic necítí než jeho jediného, po ničem netouží než po něm, po jediném. Nezkažena prázdnými radovánkami vrtkavé marnivosti, jde její touha přímo za svým cílem: chce být jeho, ve věčném spojení chce nalézt všecko štěstí, jehož se jí nedostává, chce užít všech radostí, po nichž toužila. Opětované sliby, zpečeťující splnění všech nadějí, smělé laskání, stupňující její žádosti, zajmou její duši celou; vznáší se v polovědomí, v nejasné předtuše všech slastí, je napjata až na nejvyšší stupeň, kde konečně vztahuje ruce, aby uchopila všechny své tužby – a její milý ji opustí. – Ustrnulá, beze smyslů, stojí nad propastí, a kolem ní je čirá temnota; naděje není, není útěchy, není sebemenší tuchy, neboť opustil ji ten, kým jedině žila. Nevidí širý svět, jenž leží před ní, nevidí množství těch, kdo by jí mohli nahradit, čeho pozbyla, cíti se sirá, všemi opuštěná – a slepě, sevřena strašlivou bídou svého srdce, vrhne se dolů, aby v smrti, objímající ze všech stran, udusila svá muka.
„ – Podívej se, Alberte,“ řekl jsem, „taková je historie nejednoho člověka, a řekni, není to opravdu nemoc? Příroda nezná východiska z bludiště zmatených, protikladných sil a člověk musí zemřít. Běda tomu, kdo by se dovedl na to dívat a říci: Bláhová! Kdyby byla dočkala času, zoufalství by se už bylo ztlumilo, byl by se už někdo našel, kdo by ji utěšil. A není to o nic chytřejší, než kdyby někdo řekl: Blázen! Umírá na horečku! Kdyby byl počkal, až se jeho síly zotaví, až se jeho šťávy vzpamatují, až se jeho rozbouřená krev usadí, všechno by bylo dobře šlo a žil by dodnes zdráv a vesel!“
Albert, kterému ani toto přirovnání nebylo dost názorné, namítl ještě leccos a mezi jiným také to: že jsem mluvil jen o prosté dívce, ale jak bych prý mohl omluvit vzdělaného člověka, jenž není tak omezený, jenž zná lépe svět – to že nechápe.
„Příteli,“ zvolal jsem, „člověk je člověk a ta troška rozumu, kterou má, platí málo nebo nic, když vášeň zuří a hranice ho tísní. Naopak – Až jindy o tom,“ řekl jsem a sáhl po klobouku. Ó, srdce mi překypovalo – A rozešli jsme se, aniž jsme si porozuměli. Jakož na tomhle světě vůbec málokdy jeden porozumí druhému.
-------
Je to bída, Viléme! Všechny mé tvůrčí síly jsou rozladěny, chátrají v neklidné lenivosti – zahálet nedovedu a pracovat přece nemohu. Má představovost je mrtva, příroda mi není ničím a knihy se mi oškliví. Přísahám ti, někdy bych si přál být nádeníkem, jen abych měl zrána, když se probouzím, vyhlídku na den před sebou, naději a něco, co by mě pudilo kupředu. Často závidím Albertovi, jak je až po uši zahrabán v lejstrech, a představuji si, jak by mi bylo dobře, kdybych byl na jeho místě! Už několikrát mě náhle napadlo: napíši o tobě a ministrovi, budu se ucházet o to místo na vyslanectví, které by mi, jak říkáš, neodepřeli. Sám tomu věřím, ministr mě má už dávno rád, dlouho mi domlouval, abych si přece našel zaměstnání. A někdy trvá hodinku, že mi samotnému o to jde. Ale pak, když si to zas rozmyslím, když mě napadne bajka o koni, jenž, nespokojen se svou svobodou, zatoužil po sedle a otěžích a byl uštván, tu zas nevím, co mám dělat – A hlavně, příteli! Není snad to, co mi vnuká touhu po změně, nejniternější traplivý neklid mé duše, jenž se mne nespustí, ať půjdu kamkoli?
Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl : ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle. A tu mi všechno před očima plyne, a usmívám se a sním si dál.
Že děti nevědí, proč mají vůli, v tom jsou všichni veleučení školometi zajedno. Že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou, že ani oni nejednají z pravých pohnutek, že také jimi vládne rákoska a cukrátko, tomu jaksi nikdo nevěří, ačkoliv se mi zdá, že to rukama hmatáme. Rád ti připouštím (neboť vím, co mi na to odpovíš), že nejšťastnější jsou ti, kdo jako děti den ze dne svůj život prožívají, kdo tahají svou panenku, kdo ji oblékají a svlékají, s velkým respektem se plíží kolem police, kde maminka zamkla cukroví, a když konečně urvou kousek, plnou pusou žvýkají a volají: ještě! To jsou šťastní tvorové. – A také těm není zle, kdo dávají své pitomé robotě anebo nanejvýš svým vášním patetické jména, oznamujíce člověčenstvu, že to jsou ohromná díla, podnikaná pro jeho spásu a vykoupení. Blaze tomu, komu je dáno takhle žít! Kdo však ve své pokoře poznává, oč vlastně běží, kdo vidí, jak každý naobědvaný občan svou zahrádku dovede přistřihnout na učiněný ráj, a jak na druhé straně také ubožák pod svým břemenem leze dál svou cestou, byť i sebevíc hekal, jak koneckonců všichni bez rozdílu znají jen jeden prospěch: zřít světlo sluníčka aspoň o minutu déle, ano! – ten je pěkně zticha a tvoří si svět k obrazu svému, a je také šťasten, protože je člověkem. A pak, byť i byl sebevíce spoután, chová navždy v svém srdci sladký pocit svobody, že opustí tento žalář, kdykoli se mu zlíbí.
-------
Zajisté, Albert je nejlepší člověk pod sluncem, zažil jsem s ním včera zajímavou scénu. Přišel jsem k němu, abych se s ním rozloučil; dostal jsem totiž chuť zajet si na koni do hor, odkud ti nyní také píši. A jak se tak procházím po pokoji, všimnu si jeho pistolí. „Půjč mi své pistole na cestu,“ povídám. – „Ale prosím,“ on na to, „chce-li se ti je nabíjet; u mne tu jen visí pro forma.“ Sňal jsem jednu z nich a on pokračoval: „Od té doby, co mi má opatrnost vyvedla tak nepříjemný kousek, nechci s tím krámem nic mít.“ Byl jsem zvědav a chtěl jsem tu historii znát. „Žil jsem asi čtvrt roku u přítele na venkově. Měl jsem u sebe pár nenabitých bambitek a spal klidně. Jednou za deštivého odpoledne, jak tak nečinně sedím, napadne mě, sám nevím jak: mohli by nás přepadnout, mohlo by se příhodit, že bychom je potřebovali, a – vždyť víš, jak to bývá, dal jsem je sluhovi, aby je vyčistil a nabil; ale on pokouší děvčata, chce je polekat, a sám panbůh ví jak, rána vyšla, když v pistoli ještě trčel nabiják; vstřelil jí ho do pravé ruky a pochroumal jí palec. Tak jsem musil vyslechnout všechny ty nářky a ještě nadto zaplatit felčara. Od té doby je nechávám nenabité. Milý příteli, co je opatrnost? Na nebezpečí nevyzraješ! Sice - -“ Já, jak víš, mám Alberta ze srdce rád, až na to jeho věčné „sice“. Jako by to nebylo samozřejmé, že každá všeobecná věta má výjimky. Ale ten člověk je tak spravedlivý, že když myslí, že řekl něco ukvapeného, polopravdivého anebo příliš všeobecného, nepřestane omezovat, modifikovat, přidávat a ubírat, až nakonec z celé věci vůbec nic nezbývá. A při téhle příležitosti se obzvlášť rozpovídal, takže jsem ho nakonec už vůbec neposlouchal a začal snít: a náhle jsem prudkým posunkem přiložil hlaveň pistole k čelu nad pravým okem. „Fuj,“ řekl Albert, stahuje mi pistoli s čela, „to je nápad!“ – „Vždyť není nabitá.“ – „Aťsi! To je nápad!“ odsekl netrpělivě. „Vůbec si nedovedu představit, jak člověk může být tak pošetilý a zastřelit se. Už pouhé pomyšlení na něco takového se mi hnusí.“
„Že vy lidé,“ zvolal jsem, „když o něčem hovoříte, musíte hned říci: To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to vlastně všechno má znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu.“
„Přece nepopřeš,“ řekl Albert, „že některé skutky jsou a zůstávají neřestné, ať jsou jejich pohnutky jakékoli.“
Pokrčil jsem rameny a připustil to. „Jenže, můj milý,“ pokračoval jsem, „i zde jsou výjimky. Je pravda, že krádež je neřest, ale když někdo vyjde na lup, aby sebe a své drahé zachránil před hanebnou smrtí hladem, zasluhuje soucitu, nebo trestu? Kdo by zvedl kámen proti manželovi, který v spravedlivém hněvu zavraždí svou nevěrnou ženu a jejího ničemného svůdce? Proti děvčeti, které ve chvíli rozkoše utone v nezadržitelném přívalu milostných slastí? I naše zákony, ti pedanti s rybí krví, mají s nimi soucit a netrestají je.“
„To je něco docela jiného,“ odvětil Albert. „Na člověka, který je strhován svými vášněmi, který pozbyl všeho vědomí, se díváme jako na opilého, jako na šílence.“ –
„Ach, vy rozumbradové!“ zvolal jsem s úsměvem. „Vášeň! Opojení! Šílenství! Stojíte tu tak poklidně, bez účasti, vy mravopočestní občané, spíláte opilci, opovrhujete šílencem, nesete se mimo jako velekněti a děkujete Bohu, jako ten farizej, že nejste jeden z nich. Byl jsem už leckdy opilý, mé vášně nikdy nebyly příliš vzdáleny šílenství, a ani jednoho, ani druhého mi není líto, neboť naučil jsem se tak pochopit, v svých mezích ovšem, proč všichni lidé, kteří vykonali něco velkého, něco, co se zdálo nemožné, musili být odjakživa prohlašování za opilce a za šílence. Ale také ve všedním životě je to nesnesitelné, když volají za chlapem, který vykonal aspoň poněkud svobodný, šlechetný, neočekávaný skutek: ten člověk je opilý, je blázen. Styďte se, střízlivci, styďte se, mudrci!“
„To je zas jeden z tvých vrtochů,“ řekl Albert. „Ty všechno přepínáš, a aspoň v tomto případě nemáš pravdu, když sebevraždu, o níž je řeč, srovnáváš s velkými činy, zatímco ji nelze pokládat za nic jiného než za slabost; je ovšem snazší umřít než zmužile snášet strastiplný život.“
Chtěl jsem už prerušit rozhovor, neboť žádný argument na světě mě tak nedopaluje, jako když se někdo vytasí s ošuntělou průpovídkou, zatímco já mluvím z celého srdce. Ale ovládl jsem se, protože jsem to už víckrát vyslechl a víckrát se nad tím rozčiloval, a řekl jsem mu ne zcela klidně: „Tomu ty říkáš slabost? Proboha tě prosím, nedej se ošálit povrchním zdáním! Copak smíš národ, který úpí pod nesnesitelným jhem tyrana, nazvat slabým, když konečně vzkypí a přerve svá pouta? Člověka, který hrůzou nad tím, že mu hoří střecha nad hlavou, sebere všechnu svou sílu, a vynáší břemena, jimiž by jindy ani nehnul? Uraženého, jenž se v svém spravedlivém hněvu nezalekne šesti a přemůže je – nazveš je slabými? A, milý brachu, je-li úsilí výrazem síly, proč by bylo přepětí jejím opakem?“ Albert se na mne podíval a řekl: „Neměj mi to za zlé, ale zdá se mi, že ty příklady, které uvádíš, sem vůbec nepatří.“ – „Může být,“ řekl jsem, „vyčtli mi už leckdy, že způsob, jakým spojuji myšlenky, hraničí s rabulistikou! Pokusme se tedy, zda si dokážeme na jiný způsob představit, jak je člověku, který se odhodlal odvrhnout to jinak tak milé břímě života, neboť jen tehdy, když se do něčeho dovedeme vžít, smíme o tom se ctí hovořit.“
„Lidská přirozenost,“ pokračoval jsem, „má své meze. Dovede snášet radost, bolest, lítost až do jistého stupně, ale hyne, jakmile je překročen.
Nejde tu tedy o to, je-li kdo silný či slabý, nýbrž vydrží-li tolik utrpení, kolik mu bylo naloženo, ať už je to trýzeň duševní či tělesná. A zdá se mi právě tak pošetilé říkat, že je zbabělý, kdo si bere život, jako je nevhodné nazývat zbabělcem toho, kdo umírá na zákeřnou horečku.“
„Paradoxní, velmi paradoxní,“ zvolal Albert. – „Ani ne tolik, jak si myslíš,“ odvětil jsem.
„Připustíš mi, že smrtelnou nemocí nazýváme takovou, která tak podrývá přirozenost, že její síly jsou buď vyčerpány, buď do té míry ochromeny, že už nejsou s to se vzchopit a nějakým šťastným převratem obnovit obvyklý koloběh života. Nuže, příteli, použijeme toho poznatku na ducha. Pohleď na člověka, omezeného ze všech stran, jak na něho dojmy působí, jak se v něm usazují utkvělé myšlenky, až ho konečně vzrůstající vášeň zbaví veškeré klidné rozvahy, až ho zničí. Je marné, aby poklidný, rozumný občan obhlížel nešťastníkův stav, marné, aby mu domlouval, jako je zdravý, stojící u lůžka nemocného, neschopen vštípit mu sebemenší trochu svých sil.“
Albertovi se to zdálo příliš všeobecné; připomněl jsem mu tedy dívku, kterou před nějakou dobou vytáhli mrtvou z vody, a opakoval mu její historii. Dobré, mladičké stvoření, vyrostlé v úzkém kruhu domácích prací, týden co týden stejných, neznající jiné vyražení než projít se v neděli s kamarádkami za městem, v parádě, kus po kusu nastřádané, jednou za uherský měsíc si zatančit a leda ještě potlachat si s gustem a od plic se sousedkou o původu nějaké hádky nebo pomluvy – ohnivá povaha této dívenky pocítí konečně potřebu hlubších vzruchů, podněcovanou ještě lichotkami mužů, všechny její dosavadní radosti je jedna po druhé omrzí, až konečně potká člověka, k němuž ji neodolatelně strhuje neznámý cit, na něhož upíná všechny své naděje, pro něhož zapomíná na svět kolem sebe, nic nevidí, nic neslyší, nic necítí než jeho jediného, po ničem netouží než po něm, po jediném. Nezkažena prázdnými radovánkami vrtkavé marnivosti, jde její touha přímo za svým cílem: chce být jeho, ve věčném spojení chce nalézt všecko štěstí, jehož se jí nedostává, chce užít všech radostí, po nichž toužila. Opětované sliby, zpečeťující splnění všech nadějí, smělé laskání, stupňující její žádosti, zajmou její duši celou; vznáší se v polovědomí, v nejasné předtuše všech slastí, je napjata až na nejvyšší stupeň, kde konečně vztahuje ruce, aby uchopila všechny své tužby – a její milý ji opustí. – Ustrnulá, beze smyslů, stojí nad propastí, a kolem ní je čirá temnota; naděje není, není útěchy, není sebemenší tuchy, neboť opustil ji ten, kým jedině žila. Nevidí širý svět, jenž leží před ní, nevidí množství těch, kdo by jí mohli nahradit, čeho pozbyla, cíti se sirá, všemi opuštěná – a slepě, sevřena strašlivou bídou svého srdce, vrhne se dolů, aby v smrti, objímající ze všech stran, udusila svá muka.
„ – Podívej se, Alberte,“ řekl jsem, „taková je historie nejednoho člověka, a řekni, není to opravdu nemoc? Příroda nezná východiska z bludiště zmatených, protikladných sil a člověk musí zemřít. Běda tomu, kdo by se dovedl na to dívat a říci: Bláhová! Kdyby byla dočkala času, zoufalství by se už bylo ztlumilo, byl by se už někdo našel, kdo by ji utěšil. A není to o nic chytřejší, než kdyby někdo řekl: Blázen! Umírá na horečku! Kdyby byl počkal, až se jeho síly zotaví, až se jeho šťávy vzpamatují, až se jeho rozbouřená krev usadí, všechno by bylo dobře šlo a žil by dodnes zdráv a vesel!“
Albert, kterému ani toto přirovnání nebylo dost názorné, namítl ještě leccos a mezi jiným také to: že jsem mluvil jen o prosté dívce, ale jak bych prý mohl omluvit vzdělaného člověka, jenž není tak omezený, jenž zná lépe svět – to že nechápe.
„Příteli,“ zvolal jsem, „člověk je člověk a ta troška rozumu, kterou má, platí málo nebo nic, když vášeň zuří a hranice ho tísní. Naopak – Až jindy o tom,“ řekl jsem a sáhl po klobouku. Ó, srdce mi překypovalo – A rozešli jsme se, aniž jsme si porozuměli. Jakož na tomhle světě vůbec málokdy jeden porozumí druhému.
-------
Je to bída, Viléme! Všechny mé tvůrčí síly jsou rozladěny, chátrají v neklidné lenivosti – zahálet nedovedu a pracovat přece nemohu. Má představovost je mrtva, příroda mi není ničím a knihy se mi oškliví. Přísahám ti, někdy bych si přál být nádeníkem, jen abych měl zrána, když se probouzím, vyhlídku na den před sebou, naději a něco, co by mě pudilo kupředu. Často závidím Albertovi, jak je až po uši zahrabán v lejstrech, a představuji si, jak by mi bylo dobře, kdybych byl na jeho místě! Už několikrát mě náhle napadlo: napíši o tobě a ministrovi, budu se ucházet o to místo na vyslanectví, které by mi, jak říkáš, neodepřeli. Sám tomu věřím, ministr mě má už dávno rád, dlouho mi domlouval, abych si přece našel zaměstnání. A někdy trvá hodinku, že mi samotnému o to jde. Ale pak, když si to zas rozmyslím, když mě napadne bajka o koni, jenž, nespokojen se svou svobodou, zatoužil po sedle a otěžích a byl uštván, tu zas nevím, co mám dělat – A hlavně, příteli! Není snad to, co mi vnuká touhu po změně, nejniternější traplivý neklid mé duše, jenž se mne nespustí, ať půjdu kamkoli?