Lanark

Je to tak, že všechno co děláme, činíme ze strachu z osamělosti? Je to ten důvod, proč tak málokdy říkáme, co si myslíme? Proč bychom jinak lpěli na rozvrácených manželstvích, prolhaných přátelstvích, nudných oslavách narozenin? Co by se stalo, kdybychom tomuhle všemu dali výpověď, skončili s plíživým vyděračstvím a stáli k sobě samým? Neboť ona obávaná osamělost - v čem vlastně spočívá? V tichu nekonavších se výčitek? V chybějící nutnosti plížit se se zadrženým dechem přes minové pole manželských lží a přátelských polopravd? Ve svobodě nemít při jídle žádný protějšek? Ve spoustě času, který se před námi rozevře, jakmile utichne bubnová palba schůzek? Nejsou to báječné věci? Rajský stav? Proč tedy ten strach? Není to nakonec bázeň, která přetrvává jen proto, že jsme nepromysleli, co je jejím předmětem? Bázeň, kterou nám namluvili rodiče, učitelé a kněží? A proč jsme si vlastně tak jisti, že by nám ti druzí nezáviděli, kdyby viděli, jak veliká je nyní naše svoboda? A že by pak nevyhledávali naši společnost?
Nároky života jsou jednoduše příliš početné a příliš silné, než aby je naše city dokázaly be úhony přestát.