freddy

Před týdnem skončilo mé Artfilmování v Košicích. Absolvoval jsem poslední projekci, vrátil se na pokoj do hotelu, okomentoval a ohodnotil jsem poslední filmy, sbalil si věci, chvíli si pospal a v neděli prvním ranním vlakem v 05:07 vyrazil Leo Expressem z Košic do Prahy, odkud jsem pak pokračoval do mých domovských Českých Budějovic. Ale něco tomu předcházelo. Vše má svou historii a nějaký vývoj. V tomto případě jsem k tomu přišel jak slepý k houslím. Když mi bylo mým šéfem a zároveň majitelem těchhle webovek (díky, POMO!), kde se už 11. rokem věnuji administraci TV programu, nabídnuto, zda bych chtěl využít jedno ze dvou míst na Art Film Festu Košice, které letos ČSFD získala a navázala tak poprvé s tímto festivalem spolupráci, zpozorněl jsem. A moje první myšlenka byla, že do toho chci strašně moc jít, nehledě na to, že cesta mi zabere zhruba 11 hodin, že budu muset měnit české Koruny na Eura, že to tam neznám, atd. Svou intuici většinou poslouchám, a tak jsem ani tentokrát neudělal výjimku. Tohle prostě z mého pohledu nešlo odmítnout, a tak se stalo, že jsem v pátek 14. června vyrazil na svůj první filmový festival v životě.

 

Košice. Co se mi vybaví, když dnes slyším tento název? Krása. Úžas. Pohoda. A neskutečná euforie. Město, které jsem dosud neznal, se mi stalo na 9 nocí domovem a uvrhlo mě do víru filmových turbulencí, do kolotoče úžasných setkávání, nezapomenutelných zážitků a neskutečně krásných pocitů. Ale hezky postupně. Setkávání. V tomhle směru jsem od festivalu mnoho neočekával, mým primárním zájmem, na který jsem se soustředil, byly filmy. To mi ale hned druhý den po mém příjezdu naboural můj ČSFD kolega Enšpígl (já dorazil na festival hned první den, on zhruba 24 hodin po mně), kterého jsem do této doby neznal, a s nímž jsem po dobu festivalu sdílel jeden hokejový pokoj. Nevěděl jsem, co nebo koho mám čekat, a jelikož jsem většinou zpočátku opatrnější vůči lidem, které neznám, možná jsem zpočátku působil zaskočeně, introvertně, plaše. Ale netrvalo to dlouho a už jsme jeli na stejné vlně, dokázali se bavit o všem možným i nemožným, možná se i vzájemně v lecčems ovlivňovat, počínaje výběrem filmů až po různá témata a preference v jiných oblastech života. A ve výsledku nám nechyběla pohoda, nadhled, humor a takový ten správný parťácký přístup. Ve dvou se to zkrátka táhne lépe, a tak se stalo, že jsem právě díky svému kolegovi, dnes si troufám říci i novému kamarádovi, poznal tři další uživatele ČSFD, kteří se v Košicích vyskytovali. Byla to super setkání se super lidmi, a já tímto děkuji Simče, Martinovi a Zdence s jejími rodiči, že jsem je mohl poznat osobně. Každé to setkání bylo milé, pohodové a nezapomenutelné a bylo mi ctí a nesmírným potěšením. Ale došlo i na setkání náhodná a neplánovaná, jako třeba se starším manželským párem po jedné projekci. Jakmile se někdo dozvěděl, že jsme s kolegou z ČSFD, hned bylo o čem mluvit, a to na tom bylo strašně krásný.

 

Samozřejmě nemůžu vynechat samotné město Košice a jeho krásu. Protože obzvláště historické centrum města je něco, co chceš zažít. Úžasné náměstí, super lidi, nakažlivá atmosféra a celková pohoda dělají z tohoto města pravý ráj pro někoho, kdo hledá krásu, a zároveň nemá rád přelidněná místa. Ve všech směrech vstřícné město i lidé, u kterého jsem měl téměř hned pocit, že se stalo mým domovem. A byť jsem běhal hlavně po filmech, našly se chvíle, kdy jsem se snažil si místní centrum a obzvláště náměstí, resp. celou Hlavnú ulicu užít a vrýt si do paměti každou chvíli, každý okamžik, kdy jsem se zde stihl zastavit na aspoň trochu delší dobu. Stihl jsem nakouknout do úchvatného Dómu svätej Alžbety, což je z mého pohledu naprosto uchvacující katolická dominanta Košic a místního náměstí a jednoduše bere dech. Stihl jsem si užít i pohled na místní nádhernou zpívající a v noci nasvícenou fontánu. Ale hlavně jsem jako správný divadelní fanoušek a fanatik nemohl ignorovat zdejší Štátne divadlo Košice, jehož hlavní budova stojí přímo uprostřed náměstí, a kde jsem navštívil českou činoherní klasiku Naši furianti, jejíž zdejší slovenské nastudování dopadlo z mého pohledu na výbornou. A samozřejmě jsem byl uchvácen interiérem divadla, které působilo velkolepě, a přitom vlastně útulně, a to mám u divadel rád. A abych si zdejší divadlo vychutnal na maximum, hned další večer jsem si zašel do druhé divadelní budovy na zdejším náměstí, kde sídlí Malá scéna, a to na činoherní inscenaci Adamové jablká, která měla čerstvě premiéru v den zahájení Art Film Festu. Opět jsem byl uchvácen tím, jak krásně zdejší Malá scéna vypadá a inscenaci si patřičně užil. A hodně se mi líbila zdejší srdečnost divadelních diváků, kdy oba večery se tleskalo vestoje a diváci se nebáli nahlas smát, dokonce i tleskat v průběhu představení když se jim něco líbilo a celkově bylo z hlediště kolem mě cítil uvolněnou a pohodovou atmosféru. Jaký to rozdíl proti většině pražských divadel, kde je cítit spíše odtažitost a určitý snobismus. I to je další důvod, proč jsem si to v Košicích tak zamiloval.

 

Ale primární důvod, proč jsem byl v Košicích, jsou filmy. A těch si myslím, že jsem zvládl vidět relativně mnoho. Během 9 dní jsem stihl 29 celovečerních filmů a jeden blok se 6 krátkými filmy. Pokud k tomu připočítám i mou účast na slavnostním zahájení festivalu a ta 2 divadelní představení, tak musím konstatovat, že jsem se opravdu nenudil. A o kvalitě festivalu nejlépe hovoří to, že jsem ve 12 případech udělil maximální hodnocení. V tomto místě bohužel musím konstatovat, že 2 filmy jsem se rozhodl nehodnotit, protože jsem u nich pro samou únavu usnul. Tímto se omlouvám filmům Stan a Ollie a Ray a Liz, chyba nebyla na jejich straně, ale na mé, kdy prostě občas večerní projekce už nedokázaly udržet mou pozornost. Co se týče pestrosti filmů, jsem rád, že jsem si zde mohl vyzkoušet téměř vše, od hororového žánru (Zlo medzi nami), přes můj první Bollywood (Gully) a řadu asijských filmů (jeden lepší než druhý) až třeba po krátké filmy či ukrajinskou romantickou komedii se současným ukrajinským panem prezidentem v hlavní roli (Ja, ty, on, ona). Zmiňovat zde všechny filmy by asi nebylo příliš rozumné, protože kdo chce, může si hodnocení a komentáře k filmům v rámci mého profilu dohledat. Zmíním tedy jen pár těch nejvýjimečnějších v rámci mého soukromého žebříčku TOP5 filmů celého festivalu, které jsem zvládl vidět, a které mě zaujaly:

 

1. Lillian - Pro mě je celým vítězem košického festivalu toto malé téměř 130 minut dlouhé nenápadné artové takřka dokumentární drama z Rakouska, odehrávající se téměř beze slov na cestě po Spojených státech. Hlavní hrdinka si ukradla film pro sebe a v kombinaci s dokonalou dokumentární kamerou se jedná o úžasnou poznávačku USA tak, jak se to vidí jen málokdy. A ten konec mě absolutně dostal. A stejně jako u jihokorejského Vzplanutí, i zde je na každém divákovi, jak ten konec pochopí a asi hodně záleží na tom, co chce v tom konci vidět. Za mě nezapomenutelný umělecký filmový zážitek.

 

2. Podfuk - Asie z mého pohledu v Košicích bodovala a přinesla mi řadu úžasných filmových zážitků. Nejlepší z asijských filmů je podle mého názoru tato 130 minut dlouhá studie z Thajska na téma jak ochcat učitele a komise z celého světa a podvádět napřed u normálních testů v běžné thajské škole, a následně u mezinárodních zkoušek, které zajistí úspěšným absolventům studium na univerzitách v USA. Udělat z podvádění ve škole a u zkoušek takřka špionážní thriller, u kterého se divák bojí i nadechnout, jak je to zajímavý a napínavý, to je umění. Sympatické postavy, kterým nešlo nefandit, komediální momenty, ale i stupňované napětí, to je dokonale namíchaný filmový koktejl, který mi naprosto sedl.

 

3. Parazit - Něco málo přes 130 minut dlouhý film z Jižní Korey ověnčený Zlatou palmou z Cannes za nejlepší film s sebou logicky nesl ta největší možná divácká očekávání, která dokázal beze zbytku naplnit. To, jak lehce se zde přejde z komediálního žánru do sociálního dramatu a následně až do thrilleru je z mého pohledu velmi překvapující. Ani vteřina nudy, jen pocit, že něco takového jsem ještě neviděl a možná už ani neuvidím. Krásná studie na téma chudí versus bohatí a jak si přilepšit a parazitovat na někom úspěšném nabízí řadu nezapomenutelných scén a momentů, pro které se pro mě zřejmě postupem času stane kultovní.

 

4. Vzplanutie - Téměř dvě a půl hodiny mi zde přišly jen jako nepatrný zlomek času, během kterého jsem byl ztracen ve víru příběhu tak nejednoznačného, až mě to irituje. Z Jižní Korey přišel film s jednoduchým tématem o milostném vzplanutí, touze a žárlivosti, ovšem tématem tak neotřele zpracovaném, že je to až neskutečné. Film nabízí kromě skvělých záběrů na nejrůznější na první pohled nezajímavé detaily především nejednoznačný konec, kdy skutečně nevíte, jestli zrovna to vaše pochopení je správné. S kolegou Enšpíglem jsme přišli na tři různé varianty, jak se dá závěr filmu pochopit, a to mě tak neskutečně dráždí a provokuje, že se tenhle film vyšvihl mezi nejpozoruhodnější filmové zážitky celého festivalu.

 

5. Nechaj ma padnúť - Zhruba dvě a čtvrt hodiny dlouhá záležitost z Islandu, kde se divák nemá možnost pokochat úžasnou přírodou téhle severské země, protože film se zaměřuje na postupný pád na dno propasti, kdy dvě mladý hezký holky začnou blbnout a postupně se propadají do drogový závislosti, kdy jejich jedinou starostí je sehnat další dávku a u toho si občas střihnou nějakou tu lesbickou milostnou scénu. Krásně propracovaná psychologie postav, a to nejen u hlavních hrdinek, ale i u rodičů, skvělá dokumentární kamera, nelineární způsob vyprávění příběhu, ale především hodně silný příběh dělají z tohoto filmu těžký až depresivní zážitek, který musí v divákovi logicky rezonovat ještě nějakou dobu po odchodu ze sálu.

 

Zvláštní uznání: U Zlatej rukavičky - Stejně jako festivalové poroty občas udělí nějaké zvláštní uznání, i já jedno takové mám. Je to taková zvláštní mega úchylárna z Německa o jednom hodně odpudivým týpkovi, který po práci nasává ve svý oblíbený putice, odkud si zve v Hamburku v 70. letech do svýho odpornýho bytu ty nejošklivější ženský, který s vidinou alkoholu zadarmo rády následují pana Honku do jeho kutlochu netuše, že živé se odsud zřejmě nevrátí a skončí rozřezané na kusy a v tomto bytě navždy zetlí. Tohle byla taková jízda, že se z toho pro mě stal okamžitě kult a s kolegou Enšpíglem jsme tenhle film rozebírali a tlemili se nad ním ještě celý zbytek festivalu. Tohle z hlavy hned tak nedostaneš a rozhodně to stojí za pozornost!

 

Abych to nějak shrnul. Můj první filmový festival v životě dopadl nad očekávání skvěle. Od cesty do Košic, přes příjezd, akreditaci, ubytování v hotelu, vcelku snadné přebíhání mezi jednotlivými kiny, poznávání krás tohoto malebného města, až po kvalitu jednotlivých filmů, příjemná setkávání, atmosféru a samotný odjezd. Chválím jednoduchý a přitom funkční systém rezervací na jednotlivé filmy, kdy člověk nemusí stát dlouhé fronty na tištěné lístky, ale stačí, když si večer udělá přes internetový systém rezervace na další den a je to bez starostí. Za mě super organizace, super město, super festival, super lidi, super atmosféra. Bude-li možnost a příležitost, rád se sem opět vrátím. Díky, Košice, a za rok třeba zase na viděnou!