jerry12

S komiksovými adaptacemi, a vlastně vůbec s audiovizuální rekonstrukcí různých děl, ať už těch komiksových, nebo knižních či herních, se v posledních letech doslova roztrhl pytel. Opravdu doslova. Představuji si to asi tak, že ve Walt Disney Studios, Motion Pictures, Columbia Pictures a dalších filmových studiích produkčně zaštiťujících tyto (skutečně převážně komiksové) adaptace každé ráno na poradě roztrhnou pytel plný scénářů, námětů, nápadů, starých zaprášených komiksů a knih, a z nich prostě vybírají, co divákům nejvíc sedne. Respektive, co nejvíce vydělá. A ono to, kupodivu, funguje. Do takové míry, že první díl Avengers je s miliardou a půl dolarů třetím nejvýdělečnějším filmem všech dob.

 

(Předem upozorňuji všechny čtenáře, a především ty, kteří mé názory nebudou sdílet, že tento článek je záměrně nazván "Komentářem", protože stojí na individuální myšlence, která nechce být kategorickým soudem, ale pouze subjektivním názorem, třebaže ne nutně správným, a výzvou k zamyšlení. Na urážlivé nebo nesouhlasné příspěvky nebudu reagovat. Děkuji za pochopení.)

 

V dětství jsem na filmech podle komiksů, ale především na animovaných seriálech typu Spider-man či Avengers, pochopitelně ujížděl, jako asi každý heterosexuální kluk. A ne snad, že bych si dnes už neříkal, jak cool by bylo umět létat, proměňovat se ve velkou zelenou bestii s obrovským údem nebo třeba ovládat oheň. Ale priority už se mi trochu zpřeházely, takže dny, kdy pro mě tím nejdůležitějším zadostiučiněním bylo dostat večer před spaním Kinder vajíčko s překvapením, jsou ta tam. A s tím i entuziasmus spojený s všemožnými nadpřirozenými schopnostmi a vzory, kterými pro mě oni hrdinové bývali.

 

Hlavním důvodem, proč jsem se odmlčel od touhy umět vystřelovat sítě ze zápěstí a lézt po barácích, není skutečnost, že mezi pražskými sídlištními paneláky bych se asi těžko mohl prohánět jako Peter Parker po Manhattanu. Důvodem je, že komiksové adaptace stále jsou - ač už se tak na povrchu netváří - ryze dětskými příběhy. Ano, jejich cílová skupina rozhodně už netvoří diváky do 13 let, jako tomu bylo dříve, naopak, třeba filmové zpracování Avengers má rating PG-13, takže je určeno převážně pro dospělou a dospívající populaci, která už často míří své zájmy více na dva poněkud objemnější bochánky se zlatým vrcholem (ne, tím nemyslím slovenské Tatry), než na nějaké maskované panáky se superschopnostmi. I přes to všechno však zůstávají superhrdinské narace extrémně naivními, a to z nich dělá zábavu pouze pro určitou nerealisticky smýšlející sociální skupinu diváctva, případně útěk od reality, nikoli však zábavu pro ty, kteří prahnou po opravdových a na nic si nehrajících emocích.

 

Dalším důvodem, proč dnes hledím na komiksové adaptace trochu chladnýma očima, je fakt, že téměř vždycky, až na zářné výjimky (např. V jako Vendeta), jsou postaveny na zcela shodné a dosti kýčovité struktuře. Pochopitelně, ono se v tom chumlu adaptací (viz dále o kvantitě) těžko vymýšlí něco originálního, co by děje jednotlivých metanarací posouvalo na vyšší úroveň, ale když se podíváme na deset zcela náhodných filmů podle komiksu, osm či devět z nich bude následovat naprosto tradiční aristotelský koncept dramatu, kde je pak hlavní důraz dáván na krizi a peripetii, nikoli na katarzi. To přímo navazuje na předchozí odstavec o naivitě, protože komiksové adaptace zřídkakdy opravdu přináší nějakou reálnou katarzi (až na výjimky, třeba zmiňovaný V jako Vendeta), a přímo souvisí s dalšími dvěma odstavci.

 

Právě proto, že komiksy nepřináší - kromě možná trochu (znovu) naivní katarze v podobě pohrůžky, že karma funguje a že konat zlo se nevyplatí - žádnou přímočarou a otevřenou myšlenku, dá rozum, že musí sázet na něco jiného, než na intelektuální hloubku příběhu. Sází tedy především na tu ryze audiovizuální stránku věci, a sice špičkové efekty (v tom pravém slova smyslu, protože v novějších adaptacích už jsou efekty skutečně neuvěřitelně efektivní a realistické), parádní hudbu (v podání většinou až legendárních jmen formátu Alana Silvestriho nebo Dannyho Elfmana) nebo neskutečně působivé kostýmy a masky. To však stále zůstává pastvou "pouze" pro oči a uši, ale nikoli už pro mozek a jeho uvědomělou část (pouze tu kreativní, která je však často nepřiměřeně zahlcena).

 

Někomu to může stačit. Někdo si může vystačit s tím, že v kině uvidí špičkové audiovizuální dílo, které diváka emocionálně a intelektuálně nikam nevede. Však z těchto důvodů se hlavně chodí do kina - chceme vidět dílo hodné obrovského plátna, kvalitního obrazu a trojrozměrného zvuku. Ale já osobně jsem toho názoru, že film bez aspoň relativně hluboké katarze je pouhým lákadlem bez mozku, asi jako kdybychom v reklamě na plakátu viděli nápis "CocaCola - Dejte si colu", bez jakéhokoliv nápadu, čili plakát, který nikoho nezaujme, nikdo se nad ním nepozastaví a nikomu nic nepřinese. A nezáleží už tolik na tom, že na něm bude krásně vyfocená plechovka CocaColy a že z plakátu bude hrát příjemná hudba. Myslím, že film je dnes něčím víc, než jen dobře uspořádanou přehlídkou kostýmů a efektů. Nebo by aspoň měl být.

 

Ale lidé do kina na podobné filmy chodí. Respektuji, že zmiňované pohledy jsou pravděpodobně (nebo zcela určitě) názory drtivé menšiny. O tom svědčí kasovní úspěchy komiksových adaptací a skutečnost, kolik jich máme za sebou a především před sebou. Studia by tyto filmy netočila, kdyby na ně diváci nechodili, protože studiím nejde o dobro diváků, ale o peníze, které diváci přinesou. To se pochopitelně týká už kompletní "závislé" filmové produkce, nikoli jen komiksových adaptací, ale v rámci té široké komunity marvelovských komiksových hrdinů vzniká těch filmů možná až příliš mnoho. Je tedy logické, že když se sází tolik na kvantitu, musí ty filmy na něčem utrpět. A když se na ně podíváte, zdánlivě netrpí vlastně vůbec na ničem - jsou realizované dostatečně zodpovědně, důkladně a se vší parádou. Ale jsou krajně naivní, nerealistické, bez skutečného nápadu, víceméně se stále dokola opakují, a to jak audiovizuálně (velmi podobný styl hudby, i když velmi pěkný; velmi podobný koncept vizuálního supervizoru, i když velmi pěkný), tak narativně (seznámení s příběhem a postavami -> zápletka -> dramatický boj -> dobro téměř prohrává -> prudký a naprosto předvídatelný obrat -> dobro nakonec vyhrává a kýčovitý happyend je na světě).

 

Dobře, možná takové komiksy být mají. Možná by si stále měly zachovávat ten infantilní nádech a jednoduchost, která všechny komiksové adaptace (nebo většinu z nich) provází. Ale když se jednou za čas objeví komiks, který těmto mým poznámkám a kritikám nevyhovuje, a naprosto vybočuje z konceptu, který jsem tu stanovil, stává se pak opravdu výjimečným, a přesto není paradoxně vidět zdaleka tak, jako našlapaná efektivní marvelovská bomba. Řeč je o již několikrát zmíněném V jako Vendeta. Ten totiž přináší myšlenku. Přináší ryzí myšlenku, ačkoli si zachovává audiovizuální efektivitu komiksovým adaptacím vlastní. Je hluboce pesimistický, ačkoli přináší pozitivistickou naději. Je silně filozofický, ačkoli staví na jednoduchosti. A přesto si ho mainstream nevšímá. Možná chce jednoduchost a pohodlnost, nechce o ničem přemýšlet. Ale takový život je. Život je o přemýšlení. A není pohodlný. Avengers a další adaptace se mohou stát velmi slušným (a maximálně profesionálním) útěkem od reality, ale není to dílo hodné obecného vyznamenání, protože mu chybí to, na čem současná kinematografie stojí. Chybí mu hloubka.