Recent diary (11)
Půlnoční uzavření
Poslední dny festivalu se pro mě vlastně staly vrcholem celé akce. Ani ne tak kvůli slavnostnímu zakončení (kterého jsem se beztak nezúčastnila - s sebou jsem si totiž nepřivezla dostatek reprezentativního oblečení, podpatků a šminek, abych ze sebe aspoň na pár hodin vyrobila slečnu) a slavnostímu předání cen, jež si rozebrali favoriti deklarovaní už od poslední předfestivalové tiskovky, ale kvůli další náloži filmů a především kvůli rozhovoru, na který jsem se těšila jak malá.
Konečně jsem dohnala manko z prvního dne, když jsem se v pátek večer dostala na projekci Je těžké být bohem aka největší filmové masochistické seance za posledních pár let a v sobotu došlo i na Jobovu zvěst za Putinova režimu Leviatana. Ruská duše si na Karlových Varech před bezbranným publikem otvírala nezhojené rány a odhalovala černé svědomí. Při prvotním sestavování svého programu (který se stejně měnil ze dne na den) jsem se sobotou počítala jako s volnou vstupenkou na všechny zmeškané filmy, jenže namísto toho, aby se všichni předčasně sbalili a odjeli domů, je napadlo to samé. Při ranním (!) vyzvedávání vstupenek už neexistovala možnost dostat se na islandskou hříčku O koních a lidech a stejně tak byly rozebrány i lístky na Zázraky. Bezděčně jsem sáhla po Slepé, což se nakonec ukázalo jako nejlepší možná volba. Že karma není jenom svině, dokazuje i noční ztráta peněženky v jednom ze sálů Thermalu (toliko k poučení, že před koncem titulků se ze sálu prostě neodchází), jež se následující den vrátila roztěkané majitelce včetně všech dokladů i litru a půl uvnitř. Celý festival jsem zakončila s věrným filmovým plebsem, jež vyměnil červený koberec nebo nejbližší bar za plastovou sedačku letního kina (v 8 °C vás nezahřeje ani láska k Lynchovi, ani vděk Laury Dern, ale přesto se nás sešlo docela dost).
Po devíti dnech mizerného spánku, kofeinového deliria a konstantního zírání na plátno nebo do obrazovky mě konečně dostihlo obligo vůči vlastnímu tělu. Trochu uspokojivý byl pohled na festivalový areál a zjištění, že imaginární ránu kladivem jménem spánková deprivace jsem neschytala sama (viz foto). Kocoviny z filmového opojení ale rozhodně není třeba litovat a nezbývá než přinést žebříčky toho nejlepšího na baru:
Proti srsti:
I. Kmen
III. Křížová cesta
Asijská sklizeň:
I. Snowpiercer
II. Zátah 2
III. Hrátky s peklem
The kids are (not) alright:
I. Chlapectví
II. Nepochopená
III. Nápravná třída
Soundtrack:
II. Frank
III. Slepá
Největší překvapení oproti očekávání:
Největší zklamání oproti očekávání:
Zvláštní uznání za wtf mindfuck:
Nejzbytečnější úvod:
V úvodu jsem se zmínila o rozhovoru: v sobotu dopoledne jsem celou půl hodinu měla jenom pro sebe Bong Joon-hoa, autora Snowpiercera. Ráda bych postovala jeho názor na zacházení Hollywoodu s jazykovou bariérou (angličtina odlišená přízvuky), na (ne)uhlazenost akčních scén nebo na přestříhávání již hotového filmu, ale video prozatím není nasdílené. Při nejhorší sem hodím odkaz na přepis, až ho dodělám - což by mělo být dřív, než začne další ročník Varů.
