mikroslar

Vyrůstal jsem na začátku sedmdesátých let a dospíval v letech osmdesátých. Filmy nebyly tak snadno dostupné (některé vůbec), záznamová zařízení až do poloviny osmdesátých let prakticky neexistovala, Mnohdy jsem o slavných dílech nejdříve četl, nebo slyšel vyprávět, než jsem se k nim po letech dostal buď přes projekce filmového klubu, nebo v nevalné kvalitě černobílé televize, která přijímala v pohraničních oblastech i signál rakouské ORF2 s jejím pátečním Kunststücke. O to víc jsem si je vážil a kupodivu i docela dobře zapamatoval- tak jsem shlédl prvně Feliniho Amarcord, Schlöndorfův  Plechový bubínek, či Tarkovského Stalkera, které se u nás vůbec nedostaly do distribuce. Výhodou bylo, že po filmu obvykle nenásledoval v dohledné době další, takže byl čas na analýzu (alespoň v hlavě), na dožití a domyšlení příběhů, na zhodnocení emocí, nakonec i na snění. 

Další výhodou bylo, že malé množství dostupných filmů, ale i televizních inscenací a seriálů znamenalo, že je viděla většina obyvatelstva a že se staly součástí obecního diskursu a zdrojem všeobecně známých znaků a modelů, 

Možná nejvýznamnějším faktorem bylo, že člověk byl nucen dívat se na díla stojící  i mimo jeho vyhraněný zájem a držet si širší rozhled a přehled. (Je udivující, kolik lidí bez středoškolského vzdělání, či bez maturity bylo schopno bavit se o inscenaci natočené na  motivy novely Stefana Zweiga, Thomase Manna, či Turgeněva, jednoduše proto, že v televizi nic jiného nebylo, neboť na druhém programu byl přenos z plenárního zasedání UV KSČ). )

Holt každá doba má něco do sebe a větší možnosti, neznamenají vždy i větší rozhled.

Jednou z otázek, kterou se asi každý, kdo hodnotí v ČSFD musel zabývat jsou je nastavení kriterií hodnocení. Do jaké míry má být objektivní a do jaké míry se v něm mohou odrážet subjektivní aspekty. Každý k něčemu inklinuje, každý má jiný rozhled a jinak nastavené požadavky na filmové, či jakékoli dramatické dílo a jisté míře "subjektivizace" se nevyhne. Do jaké míry hodnotit film "obecně" a do jaké míry v hodnocení zohledňovat specifika žánru, doby vzniku,, místa vzniku, či osobního nastavení? 

Faktem je, že tím, co tento žebříček činí zajímavým je právě ta míra subjektivity. Film je určen pro jednotlivce, je jednotlivcem vnímán a nakonec jako tvar existuje jen a pouze v mysli každého jednotlivého diváka (to je dle mého názoru) jeho cíl. Jako komunikát sám o sobě neexistuje, stává se sebou až když je shlédnut. Proto je subjektivní výklad hodnocení na místě.

Já osobně tedy kladu na první místo funkci komunikátu- předání sdělení, nebo vyvolání emocí o nichž si myslím, že je film vyvolat zamýšlí. Dalším kriteriem v řadě je struktura, formální a žánrová čistota. Sem řadím i využití specifických formálních prvků (střih, různé formáty záběrů, rakurs a jízdy kamery, práci s optikou -hloubka a míra ostrosti, kontrast, zvolená světlotonalita), ale i logičnost scénáře, stavbu dialogů, stylizaci, kompozici obrazů a především celkovou skladbu díla. Třetím komponentem je pro mne doba vzniku, neboť srovnávat digitální kamerou v 21 století točený snímek s němým filmem na černobílém celuloidu lze jen s přihlédnutím na technické možnosti, ale také na společnost ve které film vznikal a pro kterou byl tvořen. No a na závěr je tu také specifikum lokální, protože to také souvisí s divákem pro kterého je film určen a (zejména v minulosti) s technickými a finančními možnostmi soudobé společnosti a kultury.

To vše seřazuji do systému pěti hvězd, kde si tu pátou nechávám pro zcela výjimečná díla (samozřejmě opět s ohledem na dobu a okolnosti vzniku). 4 hvězdy jsou pro mne velmi dobrým filmem, něčím vyčnívajícím nad filmy dobé, kterým přisuzuji hvězdy 3.  2 hvězdy přisuzuji filmu, který funguje jako celek, aniž by se nějak vymykal průměru, 1hvězda pak náleží filmu, o němž si myslím, že nedosahuje ani ten průměr. No a odpad, je odpad. U toho nenacházím důvod, proč by vlastně takový film měl být nazýván filmem.     

Jsem už asi starý. Do konce devadesátých let mi neuniklo nic, co se dostalo do naší distribuce, včetně distribuce v rámci filmových klubů. Dokoukal jsem vždy všechno do konce, přesto, že jsem býval mnohem kritičtější a mnohem "analytičtejší".  Poněkud naivně, v duchu starého dobrého strukturalizmu jsem sám v sobě zastával tezi, že film je umění a tedy, že jeho posláním je sdělovat myšlenku, dokonce u těch lepších zpřístupnit divákovi (nebo spíše "vnimateli") něco, co nelze pojmenovat, obsáhnout slovy a přesto o tom prostřednicvím umění lze komunikovat (pořád se tomu říká "přesah"?). Dodnes zastávám přesvědčení, že v případě dramatických umění výpověď nevzniká na plátně, či na jevišti, ale teprve uvnitř diváka a mění se dle toho, jak ji je divák schopen číst a že je to tak dobře.

Nepřipouštěl jsem si moc komerční stránku tvorby, nebo jsem ji alespoň považoval za podružnou. Formální prostředky pro mne byly něčím, co může pomoci dešifrovat význam, nést sdělení, nebo zvyšovat intenzitu výpovědi (včetně střihu, hudby, či speciálních efektů). 

Někdy po přelomu milenia, jsem měl pocit, že se všechno změnilo. Že formální prostředky už mnohdy jsou cílem, že film může být i od toho aby pouze překryl čas diváka, nebo aby pouze vydělal. NJic proti tomu, chápu to, všechny uvedené aspekty šly s filmem od jeho samotného zrodu, ale jakoby už všechno dosáhlo svého vrcholu a nic, opravdu nic nového se v kinematografii neděje, jakoby už neměla ambice sdělovat, vypovídat, odhalovat, jakoby už stačilo profesně vyplňovat očekávání, bavit a zaplňovat vysílací časy. Ostatně divák už ani netuší, že by film mohl přinášet i něco jiného.  

Nerad bych generalizoval- občas se objeví něco co vybočuje (ale ne proto aby šokovalo) z tohoto unylého rámce, ale zdá se mi, že je toho  "poskrovnu". Naposled mne potěšil snad jen Tarantinův Hollywood...